VA (3) // 26.kapitola 2/2

17. june 2011 at 17:18 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
"Protože magie se většinou neprovozuje přímo na ochranných liniích. Ty jsou u hranic pozemků, takže se nic neděje, když se magie provádí uvnitř v kampusu. Taky myslím, že je rozdíl, jakým stylem se jednotlivé živly používají. V magii je život, proto ničí Strigoje a ti nemůžou překročit magickou ochranu. Magie v kůlech se využívá jako zbraň. A stejně tak magie, kterou prováděli při tom mučení. Když se používá takhle negativně, asi to tu dobrou ruší." Otřásla jsem se, když jsem si vybavila, jak Lissa použila éter k mučení Jesse. Bylo to nepřirozené.

Dimitrij se zadíval na zbořený plot, který ohraničoval pozemky Akademie. "Neuvěřitelné. Nikdy bych neřekl, že je to možné, ale zní to logicky. Princip je vážně stejný jako s kůly." Usmál se na mě. "Přišla jsi na hodně věcí."
"To nevím. Jen mi to v hlavě nějak secvaklo dohromady." Při pomyšlení na tu Jesseovu bandu debilů jsem byla zlostí bez sebe. Jako by nestačilo, co provedli Lisse. Už kvůli tomu jsem jim chtěla nakopat zadky (zabít už jsem je nechtěla - včera v noci jsem se naučila trochu se držet zpátky). Ale tohle? Pustit Strigoje do školy? Jak se můžou chovat tak hloupě a nezodpovědně a způsobit katastrofu takových rozměrů? To už by bylo skoro lepší, kdyby se o to pokoušeli schválně. Ale ne, tohle vzešlo z jejich hraní a touhy po slávě. "Debilové," zabrblala jsem.
Zvedl se vítr. Zachvěla jsem se, ale tentokrát zimou. Jaro už se sice blíží, ale zatím ještě nedorazilo.
"Pojďme se vrátit dovnitř," navrhl Dimitrij.
Otočili jsme se a cestou do druhého kampusu jsem to uviděla. Tu chatu. Ani jeden z nás nezpomalil ani na chatku okatě nekoukal, ale věděla jsem, že v Dimitrijovi to vyvolává stejné vzpomínky jako ve mně. Po chvilce mi to jen potvrdil.
"Rose, to, co se stalo…"
Zaúpěla jsem. "Věděla jsem to. Věděla jsem, že k tomu dojde."
Překvapeně na mě pohlédl. "Že dojde k tamtomu?"
"K tomuhle. Že mi začneš vykládat, že to, co jsme udělali, bylo špatný, že jsme to neměli dělat a že už se to víckrát nestane." Dokud jsem to nevyslovila, ani jsem si neuvědomila, jak moc se bojím, že právě s tímhle začne.
Pořád se tvářil šokovaně. "Jak tě to napadlo?"
"Protože jsi takovej," oznámila jsem mu. Asi to znělo trochu hystericky. "Vždycky se chceš zachovat správně. A když uděláš něco špatnýho, tak se to snažíš napravit. A já vím, že mi řekneš, že to, co jsme udělali, se nemělo nikdy stát a že si přeješ…"
Nic dalšího už jsem říct nestačila, protože Dimitrij mě objal kolem pasu a ve stínu stromu si mě přivinul k sobě. Naše rty se setkaly a při líbání jsem zapomněla na všechny svoje obavy, že to, co jsme udělali, označí za chybu. Jakkoli se to zdálo nemožné, dokonce jsem na chvilku zapomněla i na ten masakr, co způsobili Strigojové.
Když jsme se od sebe nakonec odtrhli, pořád si mě přidržoval těsně u sebe. "Nemyslím, že to bylo špatné," řekl tiše. "Jsem rád, že jsme to udělali. A kdybychom mohli vrátit čas, udělal bych to znovu."
Duši mi zaplavila radost. "Vážně? Proč sis to najednou tak rozmyslel?"
"Protože tobě je těžké odolat," prohlásil pobaveně, když viděl můj údiv. "A… pamatuješ, co říkala Rhonda?"
To byl další šok, že se o ní teď zmínil. Ale vzpomněla jsem si, jak se tvářil, když mu vyložila budoucnost, a taky jsem si vybavila, co říkal o své babičce. Pokusila jsem se vydolovat si z paměti přesná Rhondina slova.
"Říkala něco o tom, že něco ztratíš…" Tak dobře jsem si to už nevybavovala.
"Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc, tak to opatruj, dokud to máš."
Přirozeně si to pamatoval slovo od slova. Tehdy jsem to moc nechápala, ale teď jsem se to pokusila rozluštit. Okamžitě jsem pocítila nával radosti: to si nejvíc cení. Pak jsem na něj udiveně pohlédla. "Počkej. Myslíš, že umřu? Proto ses se mnou vyspal?"
"Ne, ne, jistěže ne. Udělal jsem to proto… Věř mi, že kvůli tomuhle to nebylo. Bez ohledu na podrobnosti nebo na to, jestli vůbec má pravdu, v jedné věci měla pravdu určitě. Věci se snadno mění. Snažíme se dělat to, co je správné, nebo spíš to, o čem ostatní tvrdí, že je to správné. Jenže někdy, když to jde proti tvému přesvědčení…, musíš si vybrat. I před tím útokem Strigojů, když jsem viděl, s jakými problémy se potýkáš, uvědomil jsem si, jak moc pro mě znamenáš. Tím se všechno změnilo. Měl jsem o tebe strach, strašně jsem se o tebe bál. Ani netušíš jak. A nemělo už smysl předstírat, že bych život jakéhokoli Moroje upřednostnil před tvým. To se nestane, aťsi všichni říkají, jak moc je to špatné. Takže mi došlo, že se s tím budu muset nějak vypořádat. A jakmile jsem se rozhodl…, už nic nás nemohlo zastavit." Odmlčel se, jako by ho zarazilo, co právě řekl. Odhrnul mi vlasy z obličeje. "Teda nemohlo nic zastavit. Mluvím za sebe. Nechci, aby to vypadalo, že přesně vím, proč jsi to udělala ty."
"Protože tě miluju," řekla jsem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A vskutku byla.
Zasmál se. "Ty dokážeš shrnout do jedné věty, na co já potřeboval celý proslov."
"Je to jednoduchý. Miluju tě a nechci dál předstírat, že ne."
"To já taky nechci." Vzal mě za ruku, propletli jsme si prsty a vykročili dál. "Nechci už další lži."
"Tak co se bude dít dál? Myslím s námi. Až vyřídíme ty Strigoje…"
"Nechci nějak posilovat tvoje obavy, ale v jedné věci jsi měla pravdu. Už spolu nemůžeme být - dokud nedokončíš školu. Budeme si muset od sebe udržovat odstup."
To mě sice trochu zklamalo, ale uvědomovala jsem si, že má pravdu. Konečně jsme dospěli k bodu, kdy už svoje city nepopíráme, ale těžko můžeme náš vztah vystavovat na odiv, když jsem pořád jeho studentka.
Šli jsme blátem a ve větvích se rozezpívalo pár ptáků, které zjevně překvapila nezvyklá aktivita v tuto denní dobu. Dimitrij se zahleděl do nebe a tvářil se přitom zamyšleně. "Až odmaturuješ a odejdeš s Lissou…" Nedopověděl to. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se chystá říct. Srdce se mi málem zastavilo.
"Požádáš o přeřazení? Nebudeš jejím strážcem?"
"To je jediný způsob, jak můžeme být spolu."
"Jenže takhle spolu nebudeme," namítla jsem.
"Ale kdybychom s ní zůstali oba, bude to ten samý problém - na tobě mi bude záležet víc než na ní. Ona potřebuje dva strážce, kteří jí budou dokonale oddáni. Kdybych sehnal přidělení někde u dvora, budeme pořád blízko sebe. A na tak bezpečném místě zas nemají strážci tolik práce."
Tak napůl a zcela sobecky se mi chtělo hned vyskočit a začít se s ním dohadovat, že to bude na houby, jenže jsem to neudělala. Neměli jsme žádnou možnost, která by byla ideální. Každá možnost vyžadovala těžké rozhodování. Věděla jsem, že je pro něj těžké vzdát se Lissy. Záleželo mu na ní a chtěl ji udržet v bezpečí skoro stejně jako já. Na mně mu ale záleželo víc. Musel se takhle obětovat, pokud chtěl stále ctít svůj smysl pro povinnost.
"Dobře," řekla jsem a něco mě napadlo. "Když budeme každý hlídat někoho jinýho, vlastně se můžeme vídat víc. Kdybychom byli oba s Lissou, dělali bychom na střídačku a moc se nevídali."
Stromy cestou pomalu řídly, což byla škoda, protože už jsme se nemohli držet za ruce. Přesto mi bylo, jako by mi v srdci vykvetla naděje a radost. Ve stínu dnešní tragédie to bylo určitě špatné, ale nemohla jsem si pomoct.
Po celé té nervy drásající době jsme s Dimitrijem konečně vymysleli, jak by to mohlo fungovat. Taky je možné, že dostane přidělení mimo královský dvůr, ale i tak bychom si pro sebe občas mohli ukrást chvilku. Když zrovna nebudeme spolu, bude to hrůza, ale nějak to budeme muset vydržet. A rozhodně to bude lepší než dál žít ve lži.
Ano, opravdu se to stane. Deirdre se zbytečně obávala o to, jak se vypořádám se záležitostmi svého života, které jsou v rozporu. Budu mít všechno. Lissu i Dimitrije. Pomyšlení na to, že budu s oběma, mi dávalo sílu. Ta síla by mi mohla pomoct při nadcházejícím útoku na Strigoje. Schovala jsem si ji do kouta své mysli jako kouzlo pro štěstí.
Dimitrij a já už jsme pak moc nemluvili. Jako vždy jsme ani nemuseli. Věděla jsem, že přestože se tváří klidně, uvnitř se raduje stejně jako já. Už jsme skoro vyšli z lesa a byli všem na očích, když promluvil znovu.
"Brzo ti bude osmnáct, ale i tak…" Povzdechl. "Až to vyjde najevo, spousta lidí z toho nebude nadšená."
"Však oni se s tím nějak vyrovnají." Pomluvy a řeči zvládnu.
"Taky mám dojem, že tvoje máma mi asi řekne něco nepěkného."
"Ty se chystáš na Strigoje, a bojíš se mojí mámy?"
Pousmál se. "Má v sobě sílu, se kterou musíme počítat. Odkud si myslíš, že ji máš ty?"
Rozesmála jsem se. "Tak to se divím, že se se mnou vůbec obtěžuješ."
"Ty za to stojíš, to mi věř."
Znovu mě políbil a jako úkryt k tomu využil poslední kus zeleně. V normálním světě by tohle byla šťastná romantická procházka ráno po sexu. Nepřipravovali bychom se na bitvu a nebáli se o své milované. Smáli bychom se a škádlili a plánovali další utajené rande.
Samozřejmě ale nežijeme v normálním světě. Při líbání bylo lehké představovat si, že ano.
Neochotně jsme se od sebe odtrhli, vyšli z lesa a zamířili zpátky k budově strážců. Čekají nás temné časy, ale když jsem teď na rtech pořád cítila jeho polibek, připadalo mi, že dokážu úplně všechno.
I postavit se bandě Strigojů.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home