VA (3) // 27.kapitola 1/2

17. june 2011 at 17:19 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Zdálo se, že si nikdo naší nepřítomnosti nevšiml. Dorazili další strážci, jak slíbili, a už nás bylo skoro padesát. Byla to opravdová armáda. Takový počet strážců byl něčím neslýchaným, stejně jako počet Strigojů. O něčem podobném existují zmínky jen ve starých evropských pověstech, popisujících velkolepé bitvy mezi našimi rasami. V kampusu bylo více strážců, ale někteří tu museli zůstat kvůli ochraně školy. Spousta mých spolužáků byla povolána do služby, ale jen asi deset z nás bylo vybráno, abychom se vydali s ostatními do jeskyní.

Hodinu před odchodem jsme se sešli znovu, abychom probrali náš plán. Ve vzdálené části jeskyně je ohromná místnost, v níž se s největší pravděpodobností Strigojové ukrývají, aby mohli hned po západu slunce vyrazit na další cestu. Chystáme se na ně zaútočit z obou stran. Z každé strany tam vpadne patnáct strážců se třemi Moroji. U obou východů zůstane deset strážců, jejichž úkolem bude zadržet Strigoje, kterým by se snad podařilo uniknout. Mně přidělili hlídku u vzdáleného vstupu. Dimitrij a moje máma půjdou dovnitř. Zoufale jsem tam chtěla jít s nimi, ale uvědomovala jsem si, že i tak mám veliké štěstí, že mě vůbec přibrali. Navíc při takové misi je každá práce důležitá.
Naše malá armáda vyrazila na cestu vražedným tempem, abychom co nejrychleji urazili sedm a půl kilometru. Předpokládali jsme, že tam dojdeme za hodinu a něco, takže bude stále ještě dostatek světla na boj i na cestu zpátky. U vchodu do jeskyně žádný Strigoj nehlídkoval, takže jsme tam došli nepozorováni. Ale jakmile naši lidé vstoupí do jeskyní, bude téměř jasné, že Strigojové se svým výborně vyvinutým sluchem je okamžitě uslyší a všechny zburcují.
Jak jsme se blížili, nikomu nebylo moc do řeči. Neměli jsme náladu na povídání, takže jsme se bavili jen k věci. Šla jsem ve skupince s novici, ale každou chvíli jsem se ohlížela a dívala se Dimitrijovi do očí. Připadalo mi, jako by teď mezi námi bylo jakési neviditelné pouto - tak pevné a intenzivní, až jsem se divila, že ho nikdo nevidí. Tvářil se bojovně a vážně, ale očima se na mě usmíval.
Když jsme došli k bližšímu vchodu do jeskyně, naše skupina se rozdělila. Dimitrij a moje matka vešli dovnitř a já jim věnovala poslední pohled. Moje pocity už ale neměly nic společného s předchozími zamilovanými pohledy. Strašlivě jsem se bála, že už je nikdy neuvidím. Musela jsem si připomenout, že ti dva něco vydrží, vždyť jsou to dva nejlepší strážci tady. Jestli tohle někdo přežije, budou to právě oni dva. To já bych měla být opatrná. Vydali jsme se na třičtvrtěkilometrovou cestu podél úpatí hory a já se snažila odsunout svoje pocity kamsi do kouta mysli. Tam zůstanou, dokud tohle neskončí. Teď jsem byla v bitvě a nemohla jsem si dovolit rozptylovat se svými pocity.
Sotva jsme došli skoro až k našemu vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký stříbřitý záblesk. Odháněla jsem od sebe nejrůznější duchy, kteří žili za hranicemi ochranných stěn, ale tohohle ducha jsem vidět chtěla. Pohlédla jsem na Masona. Jen tam postával, nic neříkal a jako pokaždé se tvářil smutně. Pořád mi připadal neobvykle bledý. Když kolem něj procházela naše skupina, zvedl ruku, jako by nám dával sbohem anebo nám žehnal - netušila jsem, co z toho.
U vchodu do jeskyně jsme se rozdělili. Alberta a Stan vedli skupinku, která šla dovnitř. Stoupli si do vchodu a připravení tam čekali na přesný čas, na němž se dohodli s druhou partou. Šla s nimi i profesorka Carmacková, učitelka magie, která patřila k morojským účastníkům mise. Vypadala nervózně, ale odhodlaně.
Nastala smluvená chvíle a dospělí zmizeli v hloubi jeskyně. My ostatní jsme se vyrovnali do kruhu kolem vchodu a čekali. Na nebi se vznášely šedé mraky. Slunce už začínalo klesat, ale pořád ještě nám nějaký čas zbýval.
"Tohle bude brnkačka," zamumlala Meredith, jedna z dalších tří holek z posledního ročníku. Mluvila spíš sama pro sebe. "Vyřídí ty Strigoje raz dva, než si to vůbec ty potvory stačí uvědomit. Nemusíme dělat vůbec nic."
Doufala jsem, že má pravdu. Byla jsem připravená bojovat, ale kdybych nemusela, znamenalo by to, že všechno vyšlo podle plánu.
Čekali jsme. Nic jiného jsme dělat nemohli. Každá minuta mi připadala jako věčnost. A pak jsme to uslyšeli: zvuky boje. Vzdálený řev a vrčení. Pár výkřiků. Všichni jsme se napjali a strnule vyčkávali. Naši skupinku vedl Emil, který stál u vchodu nejblíž. S kůlem v ruce zíral do tmy a vyhlížel Strigoje. Na čele mu vyvstávaly krůpěje potu.
Po několika minutách jsme zaslechli kroky mířící k nám. Naše kůly byly připravené. Emil s dalším strážcem přistoupili blíž ke vchodu, připravení skočit na prchajícího Strigoje a okamžitě ho zabít.
Ale nepřiběhl Strigoj. Byla to Abby Badicová. Byla celá podrápaná a špinavá, ale byla naživu. V obličeji měla šílený výraz a lesklé cestičky po slzách. Nejprve zaječela, když nás tam všechny uviděla. Pak jí došlo, kdo jsme, a vrhla se do náruče první osobě, na kterou narazila, což byla Meredith.
Ta se zatvářila překvapeně, ale objala Abby, aby ji uklidnila. "Je to dobrý," šeptala jí Meredith. "Všechno už je dobrý. Jsi ve slunečním světle."
Meredith od sebe jemně odtrhla Abby a odvedla ji k nedalekému stromu. Abby se usadila pod stromem a skryla si obličej do dlaní. Meredith se hned vrátila na svou pozici. Chtěla jsem Abby utěšit. To jsme asi chtěli všichni, jenže teď to muselo počkat.
O minutu později vyšel ven další Moroj. Byl to pan Ellsworth, který mě učil v páté třídě. Taky vypadal ztrhaně a na krku měl krvavé kousance. Strigojové z něj pili, ale nezabili ho. Přestože pan Ellsworth tam musel prožít řadu hrůz, působil klidně a jeho pohled byl překvapivě čistý a jasný. Obhlédl situaci a ihned vystoupil z našeho kruhu.
"Co se tam děje?" vyptával se Emil s očima upřenýma do jeskyně. Někteří ze strážců měli sluchátka a mikrofony, ale v bitevní vřavě se jen těžko dá průběžně podávat hlášení.
"Je to zmatek," prohlásil pan Ellsworth. "Ale utíkáme - oběma směry. Těžko říct, kdo s kým vlastně bojuje, ale Strigojové mají co dělat. A někdo…" Zamračil se. "Viděl jsem, jak někdo použil na Strigoje oheň."
Nikdo z nás na to nic neřekl. Situace bylo příliš komplikovaná, než abychom z toho hned mohli vyvozovat nějaké závěry. On si to nejspíš také uvědomil a přisedl si k fňukající Abby.
Brzy se k nim přidali dva další Morojové a dhampýr, kterého jsem neznala. Pokaždé, když někdo ze zajatých vyběhl ven, modlila jsem se, aby to byl Eddie. Zatím jsme tu měli pět zachráněných obětí a předpokládala jsem, že dalším se podařilo uniknout vchodem bližším ke škole.
Uplynulo několik minut a nikdo další z jeskyně nevyšel. Tričko jsem měla už úplně propocené. Každou chvíli jsem přešlápla a sevřela kůl v ruce pevněji. Držela jsem ho tak pevně, až mi z toho bělely klouby. Náhle jsem postřehla, že sebou Emil trhl. Došlo mi, že dostal vzkaz do sluchátka. Zatvářil se soustředěně, načež něco zamumlal do mikrofonu. Podíval se na nás a ukázal na tři novice.
"Vy - odveďte je zpátky do školy." Ukázal na zachráněné zajatce a pak se obrátil na tři dospělé strážce. "Jdeme dovnitř. Většina zajatců se dostala ven, ale naši lidé jsou v pasti. Je to patová situace." Strážci bez váhání vykročili vpřed do jeskyně a po chvilce se vydali na cestu do školy novicové s osvobozenými zajatci.
Zůstali jsme jen čtyři. Dva dospělí - Emil a Stephen, a dva novicové - já a Shane. Napětí by se dalo krájet. Sotva jsme dýchali. Nikdo další z jeskyně nevycházel. Ani žádné další hlášení nepřišlo. Emil vzhlédl a zatvářil se poplašeně. Sledovala jsem jeho pohled. Uběhlo víc času, než jsem si myslela. Slunce bylo na obzoru podstatně níž. Emil sebou opět cukl - přišel další vzkaz.
S ustaraným výrazem nás přejel pohledem. "Potřebujeme víc lidí, aby kryli únikovou cestu na druhé straně. Nevypadá to, že máme velké ztráty. Jenom mají pořád potíže s ústupem."
Řekl, že máme ztráty. To znamená, že jsme přišli přinejmenším o jednoho člověka. Polilo mě horko.
"Stephene, běž dovnitř," houkl Emil. Pak zaváhal a jeho dilema bylo víc než zjevné. Chtěl jít dovnitř taky, ale jakožto velitel téhle skupiny by měl zůstat na své pozici až do poslední chvíle. Uvědomila jsem si, že je na vážkách a chybí mu jen málo, aby neuposlechl rozkaz. Zvažoval, zda by měl jít se Stephenem dovnitř a nechat na stanovišti jen mě a Shanea. Zároveň se mu ale nechtělo nechávat tu samotné dva novice, takže se odhodlal k něčemu nečekanému. Vydechl a znovu nás přejel pohledem. "Rose, běžte s ním."
Nemarnila jsem čas. Za Stephenem jsem se protáhla do jeskyně a okamžitě se mě zmocnila dobře známá nevolnost. Uvnitř bylo chladno, ale jak jsme postupovali hlouběji do jeskyně, zima byla čím dál větší. A taky čím dál větší tma. Naše oči se dokázaly přizpůsobit přítmí, ale tma brzy začala být příliš velká i na nás. Stephen rozsvítil malou baterku, kterou měl připevněnou k bundě.
"Rád bych ti řekl, co dělat, ale netuším, na co tam narazíme," řekl mi. "Buď připravená na cokoli."
Tma před námi začínala postupně blednout. Zvuky zněly hlasitěji. Přidali jsme do kroku a rozhlíželi se všemi směry. Náhle jsme se ocitli ve velké jeskynní místnosti, kterou jsme předtím viděli na mapě. V jednom rohu hořel oheň, který tam rozdělali Strigojové - tudíž žádná magie. Rozhlédla jsem se a okamžitě jsem pochopila, co se stalo.
Část stěny se zřítila dovnitř, takže tam bylo plno napadaných kamenů. Nikoho nezasypaly, ale skoro úplně zablokovaly vchod z druhé strany jeskyně. Netušila jsem, jestli to způsobila magie, nebo rvačky. Možná to byla náhoda. Ať už byl důvod jakýkoli, sedm strážců - včetně Dimitrije a Alberty - tam teď bylo uvězněno s deseti Strigoji. Po zřícení tam nezůstal žádný Moroj, který by bojoval ohněm, ale záblesky světla vycházející odtamtud dírami napovídaly, že tam na druhé straně pořád bojují. Na zemi ležely mrtvoly. Dvě těla patřila Strigojům, ostatní jsem nerozeznávala.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home