VA (3) // 27.kapitola 2/2

17. june 2011 at 17:20 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Problém byl zřejmý. Dostat se dírou za zřícenou stěnu znamenalo, že dotyčný by se musel prakticky plazit. Tím by se ocitl ve velmi zranitelné pozici. To znamená, že je třeba nejdřív vyřídit ty Strigoje a teprve pak můžou strážci uniknout. Ačkoli šance byla mizivá, Stephen i já jsme přispěchali na pomoc. Připlížili jsme se ke Strigojům zezadu, ale tři z nich nás nějak vycítili a obrátili se proti nám. Dva skočili na Stephena a ten třetí na mě.

Okamžitě jsem přepnula na bojový modus. Vypustila jsem ze sebe veškerý hněv a roztrpčení. Jeskyně jsou předurčené pro boj zblízka, ale mně se dařilo Strigojovi unikat. Těsná prostora vlastně hrála v můj prospěch, protože Strigojovi vzhledem k jeho velikosti dělalo potíže uhýbat a vyrážet do útoku. Většinou jsem se držela z jeho dosahu, jen jednou mě popadl a mrštil mnou proti zdi. Ani jsem to necítila. Jen jsem dál pokračovala v útoku. Uhnula jsem jeho dalšímu výpadu, uštědřila mu pár ran, a jelikož jsem byla proti němu malá, skrčila jsem se a probodla mu srdce kůlem, než stačil znovu zaútočit. Plynulým pohybem jsem z něj kůl zase vytáhla a šla pomoct Stephenovi. Jednoho Strigoje už vyřídil a společně jsme pak dodělali toho druhého.
Už zbývalo jen sedm Strigojů. Ne, šest. Uvěznění strážci, kteří tam moc prostoru na boj neměli, sejmuli dalšího. Se Stephenem jsme k sobě přilákali jednoho Strigoje z kruhu obklopujícího strážce. Byl silný, moc starý a mocný. A i když jsme na něj byli dva, dal nám pořádně zabrat. Nakonec jsme to zvládli. Když už jsme počty našich nepřátel takhle zredukovali, pro ostatní strážce bylo jednodušší vyřídit ten zbytek. Začali se osvobozovat ze své pozice, takže nás teď bylo na Strigoje víc.
Když už zbyli poslední dva, Alberta na nás křikla, ať se dáme na ústup. Naše rozestavění v jeskyni se změnilo. Teď jsme my obklopovali poslední dva Strigoje. Tím pádem vznikla volná cesta pro tři strážce, kteří se proplížili dírou, kudy jsem tam vnikla. Stephen se mezitím protáhl otvorem na druhé straně. Dimitrij probodl jednoho Strigoje. Zůstal už jen jeden. Stephen vystrčil hlavu zpátky a zakřičel něco na Albertu. Křikla na něj něco zpátky, aniž by se na něj podívala. Ona, Dimitrij a dva další strážci se blížili k poslednímu Strigojovi.
"Rose," zakřičel na mě Stephen a naznačil, abych šla za ním, k východu bližšímu ke škole.
Poslouchej rozkazy. Tím se řídíme. Nechala jsem je tam bojovat a protáhla se otvorem mnohem snadněji než on, protože jsem menší. Ihned mě následoval další strážce. Na téhle straně jeskyně nikdo nebyl. Boje tam buď skončily, nebo se přesunuly jinam. Mrtvá těla ale vypovídala o tom, že to byl mimořádně krutý a krvavý boj. Viděla jsem mezi nimi Strigoje i jednu známou tvář. Jurij. Rychle jsem se odvrátila a podívala se na Stephena, který právě pomáhal dalšímu strážci, aby se protáhl ven. Za ním vylezla Alberta.
"Je po nich," zakřičela. "Ale vypadá to, že pár dalších tam dál ještě blokuje ústupovou cestu. Skončíme to, než vyjde slunce."
Dimitrij se protáhl otvorem jako poslední. Krátce jsme na sebe pohlédli a oběma se nám ulevilo. Rychle jsme se dali do běhu. Byli jsme v dlouhém tunelu, kudy jsme chtěli co nejrychleji vyvést naše zbývající lidi. Nejdřív jsme neviděli vůbec nic, ale po chvíli jsme spatřili záblesky světla, které naznačovaly, že před námi se bojuje. Profesorka Carmacková a moje máma bojovaly se třemi Strigoji. Vložila se do toho naše skupinka a Strigojové byli záhy mrtví.
"Tak tyhle máme z krku," vydechla matka. Byla jsem moc ráda, že je taky naživu. "Ale asi je jich tu víc, než jsme mysleli. Když zaútočili na školu, nejspíš měli v záloze ještě další. Zbytek našich - ti, co přežili - už utekli ven."
"Ta jeskyně je hrozně členitá," vysvětlila Alberta. "Je tu pro Strigoje plno skrýší."
Matka souhlasila. "Je možné, že se tam někde ukrývají. Vědí, že jsme je přemohli, a jenom čekají, až odejdeme, aby mohli utéct potom. Někteří z nich pak můžou vyrazit za námi."
"Co uděláme?" zeptal se Stephen. "Skoncujeme s nimi, nebo ustoupíme?"
Otočili jsme se k Albertě. Ta se rozhodla rychle. "Ustoupíme. Dostali jsme jich tolik, kolik jsme jen mohli, a slunce už zapadá. Musíme se co nejrychleji dostat za ochranné stěny."
Vydali jsme se k východu, ačkoli jsme byli tak blízko vítězství. Ale světla ubývalo. Dimitrij kráčel vedle mě. "Dostal se Eddie ven?" Jeho tělo jsem nikde neviděla, ale pravdou bylo, že jsem si mrtvoly nijak podrobně neprohlížela.
"Ano," odpověděl Dimitrij, který stále sotva popadal dech. Jen Bůh ví, kolik Strigojů dneska přemohl. "Museli jsme ho prakticky vystrkat. Chtěl bojovat." To na Eddieho vypadalo.
"Tuhle zatáčku si pamatuju," prohlásila matka, když jsme zahýbali za roh. "Odtud už to není moc daleko. Za chvíli uvidíme světlo." Dosud jsme se řídili jen baterkami na bundách.
Žaludek se mi zvedl jen zlomek vteřiny předtím, než zaútočili. Na křižovatce ve tvaru téčka se na nás vrhlo sedm Strigojů. Skupinku, která šla před námi o něco dřív, nechali projít, ale na nás tam čekali. Tři se krčili u jedné stěny a čtyři u druhé. Strážce Alan vůbec nezaregistroval, že tam jsou. Jeden Strigoj ho bleskovou rychlostí popadl a zlomil mu vaz tak rychle, až to vypadalo, že ho to nestálo vůbec žádné úsilí. Možná to tak bylo. Tolik se to podobalo Masonově smrti, že jsem při tom pohledu málem zkameněla. Hned jsem se ale vzpamatovala, couvla a připravila se zaútočit.
Jenže jsme byli v úzké části tunelu, takže se ke Strigojům nemohli dostat úplně všichni. Zůstala jsem vzadu. Profesorka Carmacková vedle mě zapálila několik Strigojů vpředu, takže je strážci mohli snadněji probodnout.
Alberta střelila pohledem po mně a dalších strážcích. "Začněte ustupovat!" zakřičela.
Nikdo z nás nechtěl odejít, ale nic moc jsme tady stejně dělat nemohli. Dál v chodbě jsem uviděla slabé načervenalé světlo. Východ. Odtud nás vyhlíželi další strážci. Dokázali jsme to. Ale kde zůstali ostatní?
Rozběhli jsme se k východu a zanedlouho jsme se ocitli na čerstvém vzduchu. Moje skupinka zůstala stát ve vchodu, protože jsme chtěli sledovat, co se děje. Slunce už skoro zapadlo. Nevolnost mě nepřešla, což znamenalo, že Strigojové jsou stále ještě naživu.
O chviličku později jsme uviděli skupinku vedenou mou matkou. Podle počtu Strigojů bylo zřejmé, že jednoho dostali. Ale byli strašně blízko. Všichni jsme se napjali. Ještě kousek, ještě kousek…
Potom se všechno seběhlo tak rychle, že nikdo nedokázal včas zareagovat. Z výklenku u stěny vyskočili tři Strigojové, kteří se tam schovávali a nás nechali projít. Jeden z nich chytil Celestu a tesáky jí šel po tváři. Uslyšela jsem přidušený křik a všude se rozstříkla krev. Jeden ze Strigojů vyjel po profesorce Carmackové, ale moje máma ji odstrčila k nám.
Třetí Strigoj se vrhl na Dimitrije. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho nikdy neviděla zaváhat. Vždycky byl rychlejší a silnější než kdokoli jiný. Tentokrát ale ne. Tenhle Strigoj ho překvapil a to kratičké Dimitrijovo zaváhání mu úplně stačilo.
Vyvalila jsem oči. Byl to ten blonďatý Strigoj. Ten, který se mnou mluvil při boji.
Strhl Dimitrije k zemi. Zápasili tam spolu a jejich síly byly vyrovnány. Pak jsem uviděla tesáky bořící se do Dimitrijova hrdla. Rudé oči vzhlédly a zadívaly se do mých.
Uslyšela jsem další křik - tentokrát svůj vlastní.
Moje matka se okamžitě vrhla Dimitrijovi na pomoc, ale vtom se objevilo pět dalších Strigojů. Nastal chaos. Už jsem Dimitrije neviděla, neviděla jsem, co se mu stalo. Viděla jsem jen, že se máma nemůže rozhodnout, jestli prchnout, nebo bojovat. Pak se jí v obličeji mihl výraz lítosti a rozběhla se za námi k východu. Já jsem se mezitím snažila dostat dovnitř, ale někdo mi v tom bránil. Byl to Stan.
"Co vyvádíte, Rose? Jdou sem další."
Copak mu to nedocházelo? Dimitrij je uvnitř. Musím mu pomoct.
Vyběhla matka s Albertou, které mezi sebou táhly profesorku Carmackovou. Pronásledovala je skupina Strigojů, ale náhle se zastavila před místem, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce. Já se pořád prala se Stanem. Nepotřeboval pomoc, ale máma mě stejně popadla a spolu s ním mě odtáhla ven.
"Rose, musíme odtud vypadnout!"
"On je uvnitř!" zaječela jsem a vší silou zabrala, abych se jí vykroutila. Jak jsem mohla zabít několik Strigojů, když se nedokážu vykroutit těmhle dvěma? "Dimitrij je uvnitř! Musíme se pro něj vrátit! Nemůžeme ho tam nechat!"
Škubala jsem sebou a hystericky na ně ječela, že musíme jít zachránit Dimitrije. Moje matka se mnou zatřásla a naklonila se ke mně tak blízko, že jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe.
"Je mrtvý, Rose! Nemůžeme se tam vrátit. Za čtvrt hodiny zapadne slunce a oni na nás čekají. Než se stihneme vrátit za ochrannou linii, bude už tma. Potřebujeme každou vteřinu, a stejně to stačit nebude."
Viděla jsem, jak se Strigojové shromaždují u vchodu a červené oči jim září nedočkavostí. Asi deset jich úplně zaplnilo vchod. Možná jich bylo i víc. Matka měla pravdu. Vzhledem k jejich rychlosti by patnáct minut nestačilo. Přesto jsem nedokázala udělat ani krok. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeskyně, kde byl Dimitrij, kde byla půlka mé duše. Nemůže být mrtvý. Kdyby byl, pak bych byla určitě mrtvá i já.
Máma mi vrazila facku, což mě vytrhlo z mého běsnění.
"Utíkej!" zakřičela na mě. "Je mrtvý! A ty se k němu nepřidáš!"
Viděla jsem, že panikaří, že se bojí, že by mohla přijít o život i její dcera. Vzpomněla jsem si, jak Dimitrij řekl, že by radši umřel, než abych umřela já. A když tady budu takhle hloupě stát a čekat, až se na mě Strigojové vrhnou, budu taky mrtvá.
"Utíkej!" zakřičela znovu.
S uslzenýma očima jsem se dala do běhu.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home