VA (3) // 29.kapitola 1/2

17. june 2011 at 17:21 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Skoro po týdnu jsem přišla za Adrianem.
Od toho útoku jsme neměli vyučování, ale museli jsme se řídit večerkou jako vždy. Už skoro nastal čas jít spát. Adrian se zatvářil šokovaně, když mě uviděl. Tohle bylo poprvé, co jsem ho vyhledala já, a ne obráceně.
"Malá dhampýrko," řekl a ustoupil stranou. "Pojď dál."

Vešla jsem a málem se udusila z odéru alkoholu, který Adriana obklopoval. Dům pro hosty Akademie byl hezký, ale Adrian se zjevně nijak nezalamoval s úklidem. Měla jsem dojem, že je v lihu celou tu dobu od útoku. Televize hrála a na stolku u pohovky stála poloprázdná láhev vodky. Zvedla jsem ji a přečetla si nálepku. Bylo to rusky.
"Jdu nevhod?" optala jsem se a postavila flašku zase na stůl.
"Ty nikdy nejdeš nevhod," oznámil mi galantně. Vypadal vyčerpaně. Pořád byl pěkný, ale pod očima měl tmavé kruhy, jako kdyby moc dobře nespal. Mávl rukou směrem ke křeslu a sám usedl na pohovku. "Poslední dobou jsem tě moc neviděl."
Usedla jsem a opřela se. "Nestála jsem o to s někým se vidět," přiznala jsem.
Od toho útoku jsem s nikým moc nemluvila. Většinou jsem byla buď sama, nebo s Lissou. Její přítomnost mě uklidňovala, ale moc jsme se nebavily. Chápala, že se musím s tím vším vyrovnat. Snažila se mě podpořit a netlačila mě do hovorů o věcech, o kterých jsem mluvit nechtěla - i když by se mě ráda zeptala na spoustu věcí.
Akademie se se svými padlými rozloučila jediným hromadným obřadem, i když rodiny zesnulých pak zařídily řádný pohřeb každému jednotlivě. Já šla jen na hromadný pohřeb. Kostel byl nacpaný k prasknutí a bylo v něm místo už jen k stání. Otec Andrew četl jména mrtvých a mezi nimi padlo i jméno Molly a Dimitrije. Nikdo nemluvil o tom, co se jim skutečně stalo. I tak všichni truchlili. Topili jsme se v žalu. Nikdo nevěděl, jak se Akademie zase vzchopí a začne znovu fungovat.
"Vypadáš hůř než já," oznámila jsem Adrianovi. "Nevěřila bych, že je to vůbec možný."
Zvedl láhev ze stolu a dlouze se napil. "Ne, ty vypadáš dobře jako vždycky. A já… těžko to vysvětlit. Ty aury mě dostávají. Je tady tolik bolesti. To si ani nedovedeš představit. Je to ochromující. Tvoje temná aura ve srovnání s tím působí skoro až radostně."
"Proto tak chlastáš?"
"Jo. Naštěstí pak aury nevidím, takže ti o tý tvý dneska nic neřeknu." Nabídl mi flašku, ale já zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a napil se sám. "Tak co pro tebe můžu udělat, Rose? Mám dojem, žes mě nepřišla zkontrolovat."
Měl pravdu. Připadala jsem si strašně kvůli důvodu, který mě sem přivedl. Tenhle poslední týden jsem hodně přemýšlela. Vyrovnat se se smrtí Masona bylo těžké. Vlastně jsem se s ní nevyrovnala, ani když jsem začala vídat jeho ducha. A teď jsem truchlila nanovo. Koneckonců jsem nepřišla jenom o Dimitrije. Zemřeli kantoři, strážci i Morojové. Nikdo z mých blízkých přátel sice neumřel, ale pár spolužáků ano. Studovali na Akademii tak dlouho jako já a teď mi připadalo zvláštní, že už je nikdy neuvidím. Byla to veliká ztráta, bylo třeba se rozloučit se spoustou lidí.
Ale… Dimitrij. To byl jiný případ. Koneckonců, jak můžete dát sbohem někomu, kdo neumřel? To byl problém.
"Potřebuju peníze," vyklopila jsem Adrianovi na rovinu, aniž bych se obtěžovala s nějakým předstíráním.
Povytáhl obočí. "Nečekané. Aspoň od tebe. Ostatní to po mně chtějí poměrně často. Jenom mi, prosím tě, řekni, co bych měl financovat."
Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na televizi. Zrovna v ní dávali reklamu na deodorant.
"Odcházím z Akademie," řekla jsem nakonec.
"Také nečekané. Vždyť maturuješ jen za pár měsíců."
Podívala jsem se mu do očí. "Na tom nezáleží. Teď mám na práci jiný věci."
"Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty zběhneš od strážců. Přidáš se ke krvavým děvkám?"
"Ne," odpověděla jsem. "Jasně, že ne."
"Nebuď uražená. To není neopodstatněná domněnka. Když nebudeš strážkyně, co jinýho budeš dělat?"
"Už jsem ti to řekla. Musím vyřídit pár věcí."
Povytáhl obočí. "Věcí, který tě přivádí do maléru?"
Pokrčila jsem rameny. On se rozesmál.
"Blbá otázka, co? Všechno, co děláš, tě přivede do maléru." Opřel si ruku o opěradlo a podepřel si bradu. "Proč chceš prachy ode mě?"
"Protože je máš."
To ho taky rozesmálo. "A proč myslíš, že ti je dám?"
Nic jsem neřekla. Jen jsem se na něj dívala a snažila se do toho pohledu vložit veškeré své ženské kouzlo. Jeho úsměv se vytratil a on rozmrzele přimhouřil zelené oči. Odtrhl ode mě zrak.
"Sakra, Rose. Tohle nedělej. Ne teď. Zahráváš si s mými city k tobě. To není fér." Lokl si vodky.
Měl pravdu. Přišla jsem za ním, protože jsem věděla, že má pro mě slabost, kterou můžu využít ve svůj prospěch. Bylo to ode mě ubohé, ale jinou možnost jsem neměla. Vstala jsem a přesunula se vedle něj. Vzala jsem ho za ruku.
"Adriane, prosím," zaškemrala jsem. "Prosím, pomoz mi. Za nikým jiným jít nemůžu."
"To není fér," zopakoval a bylo znát, že už nevyslovuje tak zřetelně. "Koukáš na mě těma svýma laníma očima, ale přitom mě nechceš. Nikdy jsi o mě nestála. Vždycky jsi měla v hlavě jen Belikova a jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti."
Tentokrát měl taky pravdu. "Pomůžeš mi?" zeptala jsem se a dál jsem využívala své ženské zbraně. "Jsi jedinej, s kým můžu mluvit…, jedinej, kdo mi opravdu rozumí…"
"Vrátíš se?" opáčil.
"Časem."
Zaklonil hlavu a těžce vydechl. Vlasy, které měl vždycky stylově rozcuchané, teď měl už jenom rozcuchané. "Možná bude nejlepší, když odejdeš. Možná pak jeho ztrátu překonáš rychleji, když načas vypadneš. A rozhodně ti taky neublíží, když se chvíli budeš držet dál od Lissiny aury. Ta tvoje už nebude tak rychle tmavnout a zbavíš se toho hněvu, co tě pořád pohlcoval. Potřebuješ být šťastnější. A přestat vidět duchy."
Moje svádění se na chvilku zadrhlo. "Lissa není důvodem, proč vídám duchy. Teda jo, ale ne tak, jak si myslíš. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Mám spojení se světem mrtvých, a čím víc zabíjím, tím je to spojení silnější. Proto vidím mrtvé a proto je mi zle, když jsou poblíž Strigojové. Už je vycítím. Taky jsou spojení s tím světem."
Zamračil se. "Tvrdíš, že aury nic neznamenají? Že nebereš od Lissy účinky éteru?"
"K tomu taky dochází. Proto v tom byl takový zmatek. Myslela jsem, že se děje jen jedna věc, ale ve skutečnosti se odehrávaly hned dvě najednou. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Naštvu se…, rozzuřím, protože odebírám Lisse tu špatnou stránku. Proto moje aura tmavne, proto jsem tak zuřila. Zatím se to projevuje jenom jako obzvlášť hnusný naštvání…" Zamračila jsem se a vybavila si tu noc, kdy mi Dimitrij zabránil jít po Jesseovi. "Ale netuším, co se z toho vyvine dál."
Adrian povzdechl. "Proč je s tebou všechno tak složitý?"
"Pomůžeš mi? Adriane, prosím." Prsty jsem ho pohladila po hřbetu ruky. "Prosím tě, pomoz mi."
Ubohost, ubohost! Takhle jsem se snad v životě nesnížila, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo mi jen na Dimitrijovi.
Adrian se konečně podíval zase na mě. Vůbec poprvé vypadal zranitelně. "Až se vrátíš, dáš mi šanci?"
Skryla jsem svůj údiv. "Jak to myslíš?"
"Jak jsem řekl. Nikdy jsi mě nechtěla, nikdy jsi o mně ani neuvažovala. Kytky, flirtování… Vůbec jsi to nebrala na vědomí. Pro tebe existoval jenom on a nikdo si toho nevšiml. Až si vyřídíš ty svoje záležitosti, budeš mě brát vážně? Dáš mi šanci, až se vrátíš?"
Jenom jsem zírala. Tohle jsem rozhodně nečekala. Můj původní instinkt mi napovídal říct ne. Že už nikdy nebudu nikoho milovat, že se moje srdce rozpadlo spolu s kouskem mé duše, který představoval Dimitrij. Jenže Adrian na mě hleděl s takovou vážností a po jeho obvyklých vtípcích nebylo ani stopy. To, co řekl, myslel vážně. V tu chvíli mi došlo, že o tom, co ke mně cítí, nikdy nežertoval. Lissa měla pravdu, když tvrdila, že mě Adrian miluje.
"Dáš mi šanci?" zeptal se znova.
Jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti.
"Samozřejmě." Ta odpověď nebyla upřímná, ale nutná.
Adrian se podíval jinam a napil se vodky. Moc jí tam už nezbylo. "Kdy odcházíš?"
"Zítra."
Odložil flašku, zvedl se a odešel do ložnice. Vrátil se s tlustým svazkem bankovek. Napadlo mě, jestli to schovává pod postelí nebo kde. Beze slova mi peníze podal, načež zvedl telefon a začal volat. Byl bílý den a lidský svět, který hospodařil s většinou morojských financí, byl vzhůru a v plném proudu.
Zatímco telefonoval, snažila jsem se soustředit na televizi, ale moc se mi to nedařilo. Pořád mě to nutilo škrábat si zadní stranu krku. Jelikož nikdo netušil, kolik Strigojů kdo vlastně zabil, všichni jsme místo obvyklých molnijských značek vyfasovali jiné tetování. Zapomněla jsem to jméno, ale tohle tetování vypadalo jako hvězdička. Znamenalo, že jeho nositel byl v bitvě, v níž zabil mnoho Strigojů.
Když Adrian konečně dotelefonoval, podal mi papírek. Byla na něm adresa banky v Missoule.
"Zajdi tam," řekl. "Stejně asi nejspíš budeš muset do Missouly, jestli se chceš dostat někam dál do civilizace. Zřídil jsem ti tam účet a máš na něm… hafo peněz. Zajdi tam a oni s tebou sepíšou papíry."
Vstala jsem a nacpala si peníze do kapsy u bundy. "Děkuju," řekla jsem.
Bez váhání jsem ho objala. Sice z něj hrozně táhla vodka, ale měla jsem dojem, že aspoň tohle mu dlužím. Využila jsem jeho citů ke mně, abych mohla uskutečnit svoje záměry. Taky mě objal a několik vteřin mě jen tak držel. Když jsme se od sebe odtrhli, lehce jsem se dotkla rty jeho tváře a vypadalo to, že Adrian úplně přestal dýchat.
"Tohle ti nezapomenu," zašeptala jsem mu do ucha.
"Asi mi neřekneš, kam jdeš, co?" zeptal se.
"Ne," odpověděla jsem. "Promiň."
"Jenom dodrž svůj slib a vrať se."
"Neřekla jsem slibuju," upozornila jsem ho.
Usmál se a políbil mě na čelo. "Máš pravdu. Budeš mi chybět, malá dhampýrko. Dávej na sebe pozor. Kdybys někdy něco potřebovala, ozvi se. Budu na tebe čekat."
Znovu jsem mu poděkovala a odešla. Neobtěžovala jsem se s tím, abych mu říkala, že se nejspíš načeká dost dlouho. Hrozila totiž reálná možnost, že už se nevrátím.
Druhý den jsem vstala brzo, hodnou chvíli předtím, než se celý kampus probral k životu. Skoro jsem nespala. Hodila jsem si bágl přes rameno a vydala se do hlavní kanceláře v administrativní budově. Kancelář byla taky ještě zavřená, tak jsem se usadila na zemi na chodbě. Čekala jsem, nudila se, a tak jsem si prohlížela svoje ruce. Na nehtu na palci jsem měla dva zlaté flíčky. Poslední zbytky manikúry. Asi po dvaceti minutách se objevila zástupkyně, která odemkla a pustila mě dovnitř.
"Co pro vás můžu udělat?" zeptala se, jakmile usedla za stůl.
Podala jsem jí štos papírů, který jsem držela. "Odhlašuju se."
Vykulila oči do neuvěřitelné velikosti. "Ale… co… To nemůžete…"
Poklepala jsem na papíry. "Můžu. Všechno jsem vyplnila."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home