VA (3) // 29.kapitola 2/2

17. june 2011 at 17:22 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Pořád v šoku zamumlala cosi o tom, abych tu počkala, načež vyběhla z místnosti. Po několika minutách se vrátila s ředitelkou Kirovou. Tu zjevně cestou stačila stručně seznámit s tím, co se děje, protože ředitelka s nosem jako zobák na mě pohlížela dost nesouhlasně.
"Slečno Hathawayová, co to má znamenat?"

"Odcházím," oznámila jsem jí. "Končím. Nechávám toho."
"To nemůžete udělat," namítla.
"Určitě můžu, když máte v knihovně tyhle odhlašovací formuláře. Všechno jsem řádně vyplnila."
Její vztek se změnil v cosi smutnějšího a úzkostlivějšího. "Vím, že se toho v poslední době hodně seběhlo - všichni máme problémy se s tím vyrovnat -, ale to přece není důvod k tak unáhleným rozhodnutím. Když už nic jiného, potřebujeme vás víc než kdykoli dřív." Téměř mě prosila. Těžko uvěřit, že ještě před půl rokem mě chtěla vyloučit.
"Tohle není unáhlený závěr," řekla jsem. "Hodně jsem o tom přemýšlela."
"Dovolte mi aspoň zavolat sem vaši matku a prodiskutovat to."
"Už před třemi dny odletěla do Evropy. Ale stejně by to nic nezměnilo." Ukázala jsem na horní řádek na formuláři, kde byla kolonka datum narození. "Dneska je mi osmnáct. Ona by beztak nic nezmohla, když už jsem plnoletá. Tohle je moje volba. Tak dáte mi tam razítko, nebo mi budete bránit, abych odešla? Rozhodně bych vás přeprala, paní Kirová."
Orazítkovaly mi papíry, ale moc šťastné z toho nebyly, Zástupkyně okopírovala dokument, který oficiálně prohlašoval, že už nejsem studentka na Akademii svatého Vladimíra. Ten budu potřebovat, aby mě pustili z hlavní brány.
Ke školní bráně to byl pořádný kus cesty. Nebe na západě bylo rudé, jak se slunce sklánělo za obzor. Ale už bylo tepleji, dokonce i v noci. Konečně přichází jaro. Chůze v takovém počasí bude celkem příjemná. Než se dostanu na dálnici, bude to pořádná procházka. Odtamtud už si něco stopnu do Missouly. Stopování není zrovna bezpečné, ale v kapse u kabátu mám stříbrný kůl, takže se cítím bezpečně a jsem připravená na cokoli. Po útoku na Strigoje mi ten kůl nikdo nevzal, takže teď mi může dobře posloužit jak proti úchylákům, tak proti Strigojům.
Než jsem došla k bráně, vycítila jsem ji. Lissu. Zastavila jsem se a otočila ke stromům, na nichž už pučely pupeny. Nehybně stála mezi nimi a svoje myšlenky skrývala natolik mistrně, že jsem si ani nevšimla, že stojí prakticky vedle mě. V zapadajícím slunci se jí krásně leskly vlasy a oči jí zářily. Vypadala tak nádherně a nadpozemsky, jako by do téhle bezútěšné krajiny ani nepatřila.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Ahoj." Zimomřivě si objala ramena, i v kabátu jí byla zima. Morojové nejsou teplotně tak odolní jako my dhampýři. To, co mně připadalo jako teplo a jaro, pro ni bylo pořád ještě moc chladno. "Věděla jsem to," řekla. "Už od toho dne, kdy prohlásili, že jeho tělo zmizelo. Něco mi napovídalo, že to uděláš. Jenom jsem čekala kdy."
"Ty už mi umíš číst myšlenky?" dotázala jsem se zkroušeně.
"Ne, ale dokážu přečíst tebe. Konečně. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla slepá. Nikdy jsem si toho nevšimla. To Viktorovo nařčení… Měl pravdu." Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a potom upřela pohled zase na mě. Zasáhl mě záblesk vzteku, který jsem z ní ucítila poutem. I v očích se jí zlověstně zablýsklo. "Proč jsi mi to neřekla?" vyjekla. "Proč jsi mi neřekla, že jsi milovala Dimitrije?"
Zírala jsem na ni. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy Lissa na někoho takhle řvala. Možná loni na podzim, když jsme se potýkaly s Viktorem. Hlasité výbuchy byly mojí doménou, ne její. Dokonce i když mučila Jesse, mluvila pozoruhodně tiše.
"Nemohla jsem to říct nikomu," řekla jsem.
"Jsem tvoje nejlepší kámoška, Rose. Všechno jsme prožívaly společně. Vážně myslíš, že bych to někomu pověděla? Nechala bych si to pro sebe."
Sklopila jsem zrak. "Vím, že jo. Prostě jsem… Nevím. Nemohla jsem o tom mluvit. Ani s tebou. Nedokážu to vysvětlit."
"Jak…" Snažila se vyslovit otázku, kterou už měla v mysli zformulovanou. "Jak vážný to bylo? Bylo to jenom z tvý strany, nebo…?"
"Z obou," odpověděla jsem. "Taky mě miloval. Ale věděli jsme, že nemůžeme být spolu, ne v našem věku… a ne, když jsme tě oba měli chránit."
Lissa se zamračila. "Jak to myslíš?"
"Dimitrij vždycky říkal, že kdybychom spolu začali chodit, spíš bychom chtěli chránit sebe navzájem než tebe. To jsme nemohli dopustit."
Pocítila vinu při pomyšlení, že ona je zodpovědná za to, že jsme nemohli být spolu.
"Ty za to nemůžeš," ujistila jsem ji okamžitě.
"Určitě… musel existovat způsob… Nebyl by to zas takový problém…"
Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi myslet na náš poslední polibek v lese, kdy jsme s Dimitrijem mysleli, že jsme konečně objevili řešení všech našich problémů.
"Nevím," povzdechla jsem. "Jen jsme se snažili držet se od sebe. Občas to šlo, občas ne."
Hlavou jí vířila spousta pocitů. Litovala mě, ale zároveň se na mě zlobila. "Mělas mi to říct," zopakovala. "Mám z toho dojem, že mi nevěříš."
"Samozřejmě, že ti věřím."
"Proto se takhle nenápadně plížíš pryč?"
"To nemá nic společnýho s důvěrou," zaprotestovala jsem. "Jenom… prostě jsem ti to nechtěla říct. Nesnesla bych, kdybych ti měla říkat, že odcházím, nebo vysvětlovat proč."
"Už to stejně vím," řekla. "Domyslela jsem si to."
"Jak?" užasla jsem. Lissa byla dneska samé překvapení.
"Byla jsem tam. Když jsme loni na podzim jeli nakupovat do Missouly. Pamatuješ? Bavili jste se s Dimitrijem o Strigojích, že když se z někoho stane Strigoj, je potom zvrácený a zlý… Jak to zničí tvou osobnost a udělá to s tebou strašný věci. A slyšela jsem…" Dělalo jí problém jen to vyslovit. Já měla problém to poslouchat. Vlhly mi oči. Bylo tak kruté vzpomínat, jak jsme spolu tenkrát seděli v autě a začínali se do sebe zamilovávat. Lissa polkla a pokračovala. "Slyšela jsem, že jste oba řekli, že byste radši umřeli, než se stali takovou stvůrou."
Zavládlo ticho. Zvedl se vítr a cuchal nám vlasy.
"Musím to udělat, Liss. Musím to udělat pro něj."
"Ne," pravila neústupně. "Nemusíš. Nic jsi mu neslíbila."
"Slovy ne. Ale… to bys nepochopila."
"Chápu, že se snažíš nějak to překonat a že tohle je stejně dobrý způsob jako kterýkoli jiný. Ale měla bys najít jiný, jak na něj zapomenout."
Zavrtěla jsem hlavou. "Tohle musím udělat."
"I když to znamená, že mě opustíš?"
Jak to vyslovila, jak se na mě koukala…, ach, Bože. Na mysl mi okamžitě vytanula záplava vzpomínek. Byly jsme spolu už od dětství. Nikdo nás nedokázal rozdělit. Jsme spolu spoutané. A zatím… S Dimitrijem jsem taky měla spojení. Zatraceně. Nikdy jsem se nechtěla rozhodovat mezi nimi dvěma.
"Musím to udělat," zopakovala jsem. "Promiň."
"Máš být mojí strážkyní a jít se mnou na vysokou," namítla. "Jsi stínem políbená. Měly jsme být spolu. Jestli mě opustíš…"
V hrudi se mi začala svíjet hnusná temnota. Promluvila jsem přiškrceným hlasem. "Když tě opustím, najdou ti jiný strážce. Dva. Jsi poslední z rodu Dragomirů. Budou si tě hlídat."
"Ale nebudeš to ty, Rose," povzdechla. Dívala se na mě těma svýma zářivýma zelenýma očima a můj vztek opadal. Byla tak krásná, tak milá… a tak rozumná. Měla pravdu. Dlužím jí to. Musím…
"Přestaň!" zařvala jsem na ni a odvrátila se. Používala magii. "Nezkoušej na mě nátlak. Jsi moje kámoška. Kamarádi na sebe nepoužívají takový síly."
"Kamarádi se taky neopouštějí," vyštěkla. "Kdybys byla moje kamarádka, neudělala bys to."
Otočila jsem se k ní a dávala si dobrý pozor, abych se jí nezadívala do očí, kdyby to na mě náhodou chtěla zkusit znovu. Vybuchla jsem vzteky.
"Tady nejde o tebe, jasný? Tentokrát jde o mě. Ne o tebe. Celý můj život, Lisso…, celý můj život to bylo to samý. Oni mají přednost. Žila jsem jenom pro tebe. Trénovala jsem, abych byla jako tvůj stín, ale víš ty co? Teď chci mít přednost já. Pro jednou se chci starat jen sama o sebe. Už mě unavuje neustále hlídat někoho jinýho a nemyslet na to, že taky něco chci. Dimitrij a já jsme se tím řídili a podívej, jak to dopadlo. Je pryč. Už ho nikdy neobejmu. Teď mu dlužím aspoň tohle. Mrzí mě, že tě to raní, ale tohle je moje volba!"
Křičela jsem a sotva se u toho stačila nadechnout. Doufala jsem, že ten můj výlev nezaslechli strážci na hlídce u brány. Lissa na mě zírala šokovaně a ublíženě. Po tvářích se jí koulely slzy a mě strašně bolelo dívat se, jak ubližuju osobě, kterou jsem přísahala chránit.
"Miluješ ho víc než mě," pípla tenkým hláskem a znělo to jako od dítěte.
"Právě teď mě potřebuje."
"Já tě potřebuju. On je mrtvý, Rose."
"Ne," řekla jsem. "Ale brzy bude." Vyhrnula jsem si rukáv a sundala ze zápěstí čotky, které mi dala k Vánocům. Podržela jsem je před ní. Zaváhala, ale pak si je vzala.
"Proč mi to vracíš?" zeptala se.
"Nemůžu je nosit. Ty jsou pro strážce Dragomirů. Zase si je vezmu, až…" Málem jsem namísto řekla jestli. Nejspíš to poznala. "Až se vrátím."
Sevřela korálky v dlani. "Prosím, Rose. Prosím tě, neopouštěj mě."
"Promiň," řekla jsem. Nic dalšího už nebylo nutné dodávat. "Promiň."
Nechala jsem ji tam brečet a vykročila k bráně. Část mé duše umřela, když padl Dimitrij. A další část právě teď, když jsem se obrátila zády k Lisse. Brzy už ve mně nic nezůstane.
Strážci u brány byli stejně šokováni jako zástupkyně a Kirová, ale nic se mnou nemohli nadělat.Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslela jsem si hořce. Konečně osmnáct. Takhle jsem si to ale nepředstavovala.
Otevřeli mi bránu a já vyšla ven, za hranici školního pozemku, za ochranné stěny. Ty byly vytyčeny jen neviditelnými liniemi, ale přesto jsem si náhle připadala strašně zranitelně. Jako bych překonala ohromnou propast. Zároveň jsem si ale připadala svobodná. Vyšla jsem po úzké silnici. Slunce už skoro zapadlo, takže za chvíli mi na cestu bude svítit už jen měsíc.
Jakmile jsem se dostala tak daleko, aby mě strážci u brány neslyšeli, zastavila jsem se a promluvila. "Masone."
Musela jsem čekat dlouho. Když se objevil, sotva jsem ho viděla. Byl skoro úplně průhledný.
"Už nastal čas, co? Jdeš…, konečně jdeš do…"
Neměla jsem tušení, kam jde. Nevím, co je dál. Možná nebeské království, v jaké věří otec Andrew, možná úplně jiný svět, který jsem jednou navštívila. Ať už je tam dál cokoli, Mason mi rozuměl a přikývl.
"Už je to víc než čtyřicet dní," usmála jsem se. "To už máš asi zpoždění. Jsem ráda… Doufám, že najdeš pokoj. I když jsem tak trochu doufala, že bys mě k němu mohl zavést."
Mason zavrtěl hlavou. Nemusel nic říkat a stejně jsem pochopila, co mi chce sdělit. Jsi na to sama, Rose.
"To je dobrý. Zasloužíš si klid. A navíc myslím, že vím, kde začít hledat." Bez přestání jsem o tom uvažovala celý ten poslední týden. Pokud je Dimitrij tam, kde si myslím, čeká mě ještě spousta práce. Masonova pomoc by určitě byla příjemná, ale už jsem ho nechtěla otravovat. Zdálo se, že má sám dost svých starostí.
"Sbohem," rozloučila jsem se s ním. "Díky za pomoc… Budeš… budeš mi chybět."
Vyhledával stále víc, ale než stihl vyblednout docela, uviděla jsem, že se usmál. Byl to ten jeho rozpustilý úsměv, který jsem měla tak ráda. Poprvé od Masonovy smrti mě pomyšlení na něj už neničilo. Bylo mi smutno a věděla jsem, že mi bude chybět, ale zároveň jsem si uvědomovala, že se přesunul na lepší místo. Na mnohem lepší místo. Už jsem necítila vinu.
Otočila jsem se a zadívala se na dlouhou silnici před sebou. Povzdechla jsem. Tenhle výlet nějakou dobu potrvá.
"Tak už běž, Rose," pobídla jsem se.
Vydala jsem se zabít muže, kterého miluju.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lindsey Lindsey | Web | 17. june 2011 at 21:42 | React

3. díl je podle mě nejlepší z celé série... a konec je naprosto dokonalý!

2 blondie-princess blondie-princess | Web | 18. june 2011 at 16:09 | React

Ahujky =)
Máš krásny blog =)

3 Lindsey Lindsey | Web | 18. june 2011 at 18:12 | React

Mám, ale nemám ráda Lissu :D Taky se mi hrozně líbí ta scéna, protože to působí dost zajímavě... a ti duchové ♥

4 DenDa DenDa | 19. june 2011 at 21:01 | React

pěkný :-) sice to nečtu od začátku ale máš to fakt pěkný :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home