VA (3) // 5.kapitola 1/2

15. june 2011 at 15:56 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Ta nejzávažnější kázeňská provinění na Akademii svatého Vladimíra řešila přímo ředitelka Kirová. Dohlížela na Moroje i dhampýry a byla proslulá svým rozmanitým repertoárem trestů. Nebyla přímo krutá, ale ani měkká. Jen brala chování studentů vážně a vše řešila tak, jak se jí to zdálo nejvhodnější.
Každopádně ale existovaly záležitosti, které bylo mimo její pravomoc.
Školní strážci svolali disciplinární výbor, což sice nebylo nic neslýchaného, nicméně k tomu docházelo jen zřídkakdy. Museli jste provést něco, co je opravdu vytočilo, aby takhle zareagovali. Jako třeba vědomě nechat Moroje v ohrožení. Nebo hypoteticky nechat Moroje v ohrožení.

"Naposledy říkám," zavrčela jsem, "že jsem to neudělala schválně."
Seděla jsem v jedné z místností strážců a čelila svému výboru: Albertě, Emilovi a další z mála žen v kampusu - Celestě. Seděli podél dlouhého stolu a tvářili se důležitě, zatímco já seděla na židli naproti nim a připadala jsem si hrozně zranitelně. Bylo tam ještě pár dalších strážců, kteří to sledovali, ale naštěstí se nedostavil žádný z mých spolužáků, aby viděl tohle moje ponížení. Mezi diváky byl i Dimitrij. Nebyl ve výboru a já uvažovala, jestli ho do něj nevzali kvůli tomu, že by jakožto můj učitel mohl být předpojatý.
"Slečno Hathawayová," prohlásila Alberta velitelským tónem, "jistě si uvědomujete, proč tomu nemůžeme uvěřit."
Celesta přikývla. "Strážce Alto vás viděl. Odmítla jste ochránit dva Moroje - včetně toho, jehož ochrana vám byla zvlášť svěřena."
"Neodmítla jsem!" zakřičela jsem na ně. "Jenom jsem byla neohrabaná."
"To nebyla neohrabanost," ozval se z řady přihlížejících Stan. Pohlédl na Albertu, aby mu dala svolení promluvit. "Mohu?" Kývla a on se otočil ke mně. "Kdybyste útok odrazila nebo mě napadla a pak to zkazila, to by byla neohrabanost. Ale vy jste útok neodrazila. Nezaútočila jste. Dokonce jste se o to ani nepokusila. Jen jste tam stála jako tvrdé Y a neudělala jste vůbec nic."
Pochopitelně mě to rozzuřilo. Myšlenka, že bych schválně dovolila Strigojovi "zabít" Christiana a Brandona, byla zkrátka směšná. Ale co jsem mohla dělat? Buď se přiznat, že jsem to strašně zvorala, anebo povědět, že jsem viděla ducha. Ani jedno mě nelákalo, ale musela jsem nějak zmírnit svoje ztráty. Když řeknu jedno, budu vypadat neschopná, když řeknu druhé, budu vypadat šílená. Nestála jsem ani o jedno z toho. Raději bych zůstala u svého obvyklého označení "neukázněná" a "drzá".
"Proč mám průšvih z toho, že jsem to zvorala?" zeptala jsem se přiškrceně. "Předtím jsem viděla, že Ryan to taky zvoral, a žádnej průšvih z toho nemá. Není to snad smysl celýho toho cvičení?Trénovat? Kdybychom byli dokonalí, už byste nás přece dávno vypustili do světa!"
"Vy jste neposlouchala?" otázal se Stan. Na čele jsem mu viděla tepat žilku. Myslím, že byl stejně naštvaný jako já. A taky byl jediný (kromě mě), kdo dával najevo svoje pocity. Ostatní se tvářili nečitelně jako hráči pokeru. Stejně nebyli svědky toho, co se stalo. Kdybych já byla na Stanově místě, taky bych o sobě měla jen to nejhorší mínění. "Vy jste to nezkazila, protože zkazit něco znamená, že musíte něco udělat."
"Tak dobře. Prostě mě to znehybnilo." Vzdorně jsem na něj pohlédla. "Dá se to považovat za zvorání? Pod tím tlakem jsem se zhroutila. Asi jsem nebyla připravená. Když nastala ta chvíle, zpanikařila jsem. To se novicům stává pořád."
"Novicům, kteří už zabili Strigoje?" dotázal se Emil. Pocházel z Rumunska a jeho přízvuk byl ještě těžší než Dimitrijův ruský. A neznělo to tak roztomile. "To se mi zdá nepravděpodobné."
On i všichni ostatní v místnosti mě upřeně pozorovali. "Aha. Po jednom incidentu ode mě očekáváte, že budu odbornice na zabíjení Strigojů? Nemůžu zpanikařit nebo dostat strach? Jasně. Díky, lidi. To je fér, vážně fér." Klesla jsem zase na svou židli a založila si ruce. Protivnou náladu a vzdor jsem předstírat nemusela. Měla jsem jich dost.
Alberta se s povzdechem naklonila dopředu. "Nedohadujeme se tady o technických detailech. Podstatné je, že jste dnes ráno dala jasně najevo, že nechcete chránit Christiana Ozeru. Vlastně jste řekla, že chcete, abychom věděli, že to děláte proti své vůli, a že brzy uvidíme, jak strašný to byl nápad." A jéje. To jsem opravdu řekla. Co mě to jenom napadlo? "A pak když nadešla vaše první zkouška, vůbec jste nereagovala."
Málem jsem vyletěla ze židle. "Tak tohle si myslíte? Že jsem ho neochránila kvůli nějaký pochybný pomstě?"
Všichni tři mě sledovali s očekáváním.
"Vy nejste zrovna proslulá tím, že v klidu a pokorně přijmete něco, co se vám nelíbí," pravila suše.
Tentokrát jsem vstala a namířila na ni prst. "To není pravda. Od tý doby, co jsem se sem vrátila, řídím se všemi pravidly, co mi Kirová ustanovila. Chodím na všechny tréninky a po večerce nevycházím." Pravda, ten zákaz vycházení už jsem párkrát porušila, ale vždycky jsem k tomu měla důvod. Vždycky se řídím tím, že větší dobro je důležitější. "Není důvod, proč bych tímhle měla sledovat nějakou pomstu! K čemu by to bylo? Stan - totiž strážce Alto - nechtěl Christianovi ublížit doopravdy, takže to není, jako kdybych mu dovolila praštit ho nebo tak něco. Zatáhli jste mě do tohohle a teď mě nejspíš čeká vyloučení z terénního cvičení."
"To vás opravdu čeká," potvrdila rezolutně Celesta.
"Aha." Sedla jsem si a už jsem si nepřipadala tak statečně. Na chvíli v místnosti zavládlo ticho a pak jsem za sebou uslyšela promluvit Dimitrije.
"Vystihla to," prohlásil. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi. Dimitrij věděl, že bych se takhle hloupě nemstila. Nepovažoval mě za tak malichernou. "Kdyby chtěla protestovat nebo se mstít, udělala by to úplně jinak." Takže si nakonec přece jen myslí, že jsem malicherná.
Celesta se zamračila. "Ano, ale po té scéně, co ztropila dnes ráno…"
Dimitrij přistoupil o pár kroků blíž a zastavil se až za mou židlí. Uklidňovalo mě, když jsem za sebou cítila jeho pevné tělo. Měla jsem záblesk déjà vu a před očima se mi vybavilo, jak jsme se s Lissou na podzim vrátily sem na Akademii. Ředitelka Kirová mě tehdy málem vyloučila a Dimitrij se mě už tenkrát zastával.
"Tohle je jen shoda náhod," pokračoval. "Bez ohledu na to, jak podezřele to vypadá, nemáte pro svou teorii žádný důkaz. Vyloučit ji z terénní praxe - a zásadně tím zničit její šance na odmaturování - je dost přehnané, když si tím nemůžete být jistí."
Členové výboru se zatvářili zamyšleně. Zaměřila jsem se na Albertu. Ona tady měla největší moc. Vždycky jsem ji měla ráda, a když jsme byly spolu, byla striktní, ale spravedlivá. Jen jsem doufala, že spravedlivá bude i tentokrát. Pokynula Celestě a Emilovi, aby se k ní naklonili. Šeptem se dohadovali. Alberta nakonec rezignovaně kývla a zbývající dva strážci se zase narovnali.
"Slečno Hathawayová, chcete ještě něco říct, než oznámíme svůj závěr?"
Jestli chci něco říct? Sakra, jasně! Milióny věcí. Chtěla jsem říct, že jsem se nezachovala nekompetentně. Chtěla jsem jim říct, že patřím k nejlepším novicům na škole. Chtěla jsem jim říct, že jsem viděla Stana, jak se blíží, a už jsem se chystala k nějaké reakci. A hlavně jsem jim chtěla říct, že tohle nechci mít ve svých záznamech. I kdyby mě z tohohle cvičení nevyloučili, za tuhle první zkoušku bych si vysloužila kuli. Ovlivnilo by to i moje celkové ohodnocení, což by pak následně mělo vliv i na mou budoucnost.
Jenže copak mám na vybranou? Můžu jim snad říct, že jsem viděla ducha? Ducha kluka, který se mnou chtěl vážně chodit, a kvůli tomu pravděpodobně umřel. Pořád jsem nechápala, co mají tahle zjevení znamenat. Kdyby se to stalo jednou, mohla bych to přičítat svému vyčerpání, jenže já jsem ho - nebo to - viděla už dvakrát. Byl skutečný? Můj rozum mi říkal, že ne, ale v tuto chvíli na tom stejně nezáleželo. Kdyby byl skutečný a já jim o něm pověděla, měli by mě za cvoka. Kdyby nebyl skutečný, pomysleli by si totéž a navíc by měli pravdu. Tohle nemůžu vyhrát.
"Ne, strážkyně Petrová," řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně pokorně. "Nemám co dodat."
"V pořádku," odvětila znaveně. "Rozhodli jsme následovně. Máte štěstí, že se vás strážce Belikov zastal. V opačném případě by naše rozhodnutí mohlo být jiné. Takhle vezmeme v úvahu pochybnosti. Budete pokračovat v terénním cvičení a dál chránit pana Ozeru. Ale budete ve zkušební lhůtě."
"To je dobře," ulevilo se mi. Po většinu svého školního života jsem neustále v nějaké zkušební lhůtě. "Děkuju."
"A také," dodala ještě. "Protože to podezření se tak úplně neodstranilo, váš den volna v tomto týdnu strávíte veřejně prospěšnou prací."
Opět jsem vyskočila ze židle. "Cože?"
Dimitrij mi ovinul prsty kolem zápěstí. "Sedni si," zašeptal mi do ucha a cpal mě do židle. "Ber, co můžeš dostat."
"Pokud je to problém, můžeme to zařídit i na další týden," varovala Celesta. "A na dalších pět týdnů poté."
Sedla jsem si a zavrtěla hlavou. "Omlouvám se. Děkuju."
Slyšení bylo u konce a já si připadala unavená a poražená. To uplynul teprve jeden den? To štěstí a nadšení z terénního cvičení jsem jistě prožívala před několika týdny, a ne dnes ráno. Alberta mi řekla, že mám jít za Christianem, ale Dimitrij požádal, jestli by si se mnou nemohl promluvit o samotě. Alberta souhlasila, bezpochyby doufala, že mě hodlá srovnat do latě.
Místnost se vylidnila a já si myslela, že si Dimitrij sedne ke mně a hned si promluvíme. On ale namísto toho přešel k malému stolku, na němž stál automat na vodu, kávu a další nápoje.
"Nedáš si horkou čokoládu?" zeptal se mě.
To jsem nečekala. "Jasně."
Do dvou polystyrénových kelímků nasypal čtyři sáčky instantní čokolády a zalil to horkou vodou.
"Tajemství spočívá v dvojité dávce," prohlásil, když naplnil oba kelímky.
Podal mi jeden s dřevěnou tyčinkou na míchání a pak zamířil k postranním dveřím. Předpokládala jsem, že ho mám následovat, takže jsem za ním vyběhla a snažila se při tom nevylít horkou čokoládu.
"Kam to jdeš? Aha."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home