VA (3) // 5.kapitola 2/2

15. june 2011 at 15:56 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Prošla jsem dveřmi a ocitla se na malé zasklené terase, na níž stály zahradní stolky. Netušila jsem, že se u společenské místnosti nachází taková terasa. Dříve tahle budova sloužila ke všem potřebám strážců. Novicové se sem dostali jen zřídka. Taky jsem dosud nevěděla, že celá budova je postavena kolem malého nádvoří, kam bylo vidět právě z terasy. Představila jsem si, jak v létě může člověk otevřít ta skla a v teplém vzduchu se mu naskytne výhled na zeleň. Ale teď, když nás od mrazu oddělovalo sklo, připadala jsem si jako v nějakém ledovém paláci.

Dimitrij přejel rukou po židli, aby ji oprášil. Já udělala totéž a sedla si naproti němu. Tohle místo zjevně v zimě nikdo příliš nevyužíval. Protože byla terasa uzavřená, bylo tam tepleji než venku, ale netopilo se tu. Vzduch byl poměrně chladný, tak jsem si ohřívala ruce o kelímek. Mezi mnou a Dimitrijem zavládlo mlčení. Jediným zvukem bylo, když jsem foukala svou horkou čokoládu. On tu svou hned vypil. Léta zabíjel Strigoje. Tak jak by si neporadil s nějakou vařící čokoládou?
Jak jsme tak seděli a mlčeli, pozorovala jsem ho přes okraj kelímku. On se na mě nedíval, ale věděla jsem, že si uvědomuje, že ho pozoruju. Jako pokaždé, když jsem se na něj dívala, i tentokrát mě ohromoval jeho zjev. Měl jemné tmavé vlasy, které si často bezmyšlenkovitě zastrkoval za uši. Vlasy, které nikdy nebyly moc poslušné a odmítaly zůstat v culíku. Oči měl také hnědé a jeho pohled byl něžný i divoký zároveň. Uvědomila jsem si, že i jeho rty jsou takové rozporuplné. Když bojoval nebo řešil něco vážného, rty se mu semkly do úzké tvrdé linky. Ale když bylo lépe…, když se smál nebo líbal…, pak byly měkké a nádherné.
Dnes mě ale zasáhlo něco víc než jeho zevnějšek. S ním jsem se cítila příjemně a v bezpečí. Po hrozném dni pro mě představoval útěchu. S jinými lidmi se mi často stává, že chci být středem pozornosti, zábavná a na všechno mít chytrou odpověď. Tohohle zvyku se musím zbavit, když se chci stát strážkyní, protože už vím, že tahle práce vyžaduje hodně mlčení. Ale s Dimitrijem jsem nikdy nechtěla být ničím víc, než ve skutečnosti jsem. Nemusela jsem ho bavit ani vymýšlet vtipy a dokonce ani flirtovat. Stačilo mi jen být s ním, užívat si jeho přítomnosti a nehledět na sexuální napětí mezi námi. Vydechla jsem a napila se čokolády.
"Co se tam stalo?" zeptal se konečně a zadíval se mi do očí. "Nezhroutila ses pod tlakem."
Tón jeho hlasu prozrazoval spíš zvědavost než výčitky. Došlo mi, že se se mnou nebaví jako se studentkou. Choval se ke mně jako k sobě rovné. Prostě chtěl jenom vědět, co se se mnou děje. Nešlo tady o žádné poučování nebo řešení kázeňského prohřešku.
"Jistěže jo," odpověděla jsem a sklopila pohled na kelímek. "Teda pokud nevěříš, že jsem fakt nechala Stana, aby napadl Christiana."
"Ne," prohlásil. "Tomu nevěřím. A nikdy jsem nevěřil. Vím, že tě naštvalo, když ses dozvěděla, ke komu jsi byla přidělená, ale já nikdy nepochyboval, že přesto uděláš, co budeš moct. Vím, že bys nikdy do práce nemíchala svoje osobní pocity."
Znovu jsem vzhlédla a zadívala se mu do očí. Jeho oči byly plné důvěry vůči mně. "To ne. Byla jsem vytočená…, což jsem trochu pořád. Ale už jsem řekla, že to udělám, takže si za svým slovem stojím. Potom, co jsem s ním nějakou dobu strávila…, nemůžu říct, že bych ho nesnášela. Vlastně si myslím, že se pro Lissu hodí. Záleží mu na ní, tak proč by mě to mělo štvát? Jenom to mezi námi občas zaskřípe a to je všechno… Když jsme bojovali proti Strigojům, šlo nám to spolu skvěle. Dneska jsem si na to vzpomněla, když jsme byli spolu, a hned mi přišlo hloupý, že jsem tak vyváděla kvůli tomu svýmu přidělení. Tak jsem se rozhodla, že odvedu tak dobrou práci, jak jen dokážu."
Nechtěla jsem tolik mluvit, ale ulevilo se mi, když jsem svoje pocity vyslovila. Navíc Dimitrij se tvářil tak, že jsem měla dojem, že mu můžu říct naprosto všechno. Skoro všechno.
"Tak co se tam stalo?" vyptával se dál. "Se Stanem?"
Odvrátila jsem zrak a začala si pohrávat se svým kelímkem. Nesnášela jsem, když jsem před ním musela něco tajit, jenže tohle jsem mu říct nemohla. Ve světě lidí patří vampýři a dhampýři do bájí a pověstí - do pohádek na dobrou noc, které mají postrašit děti. Lidé nevědí, že jsme skuteční a chodíme po světě spolu s nimi. Ale to, že my jsme skuteční, ještě neznamená, že jsou skutečná i další paranormální stvoření. To si dobře uvědomujeme a máme vlastní pohádky o tvorech, ve které nevěříme. Vlkodlaci. Strašidla. Duchové.
Duchové v naší kultuře nehrají žádnou skutečnou roli, jsou jen vděčným tématem k táboráku. Duchové ovšem nevyhnutelně patří k Halloweenu. Jen si o nich vyprávíme příběhy, ale ve skutečném životě? Žádní duchové. Kdybyste se po smrti vrátili, byli byste Strigojové.
Aspoň to mě pořád učili. Nevěděla jsem toho ale dost na to, abych mohla říct, co se doopravdy stalo. Zdálo se mi pravděpodobnější, že jsem si Masona jen představovala, než že se mi vážně zjevil jeho duch. To by ale znamenalo, že spěju rovnou do blázince. A celou dobu jsem se bála, že tam skončí Lissa. Kdo by tušil, že to nakonec budu já?
Dimitrij mě pořád sledoval a čekal na odpověď.
"Nevím, co se tam stalo. Moje úmysly byly dobrý… Prostě jsem… Prostě jsem to zvorala."
"Rose, ty jsi mizerná lhářka."
Vzhlédla jsem. "Ne, nejsem. V životě už jsem vyslovila spoustu dobrých lží. A lidi jim věřili."
Trochu se pousmál. "O tom nepochybuju. Se mnou to ale nefunguje. Za prvé - vůbec se mi nedíváš do očí. Za druhé… Nevím. Zkrátka to poznám."
Zatraceně. Poznal to. Prostě mě moc dobře zná. Zvedla jsem se a přešla ke dveřím, při čemž jsem k němu pořád byla otočená zády. Normálně bych byla ráda za každou minutu s ním, ale dneska jsem s ním nedokázala vydržet. Nesnáším lhaní, ale pravdu jsem mu taky říct nemohla. Musela jsem odejít.
"Hele, cením si toho, že si se mnou děláš starosti…, ale vážně je to v pohodě. Jenom jsem to zkazila. Stydím se za to a omlouvám se, že výsledkem tvýho úžasnýho výcviku je jenom ostuda - ale vzchopím se. Příště nakopu Stanovi zadek."
Ani jsem ho neslyšela vstát, ale najednou se Dimitrij ocitl těsně za mnou. Položil mi ruku na rameno a já u dveří strnula. Nikde jinde se mě nedotkl. Nepokusil se mě přivinout k sobě. Ale stačila jeho ruka na mém rameni a cítila jsem z toho sílu celého světa.
"Rose," oslovil mě a já poznala, že už se neusmívá. "Nevím, proč lžeš, ale vím, že kdybys k tomu neměla dobrý důvod, nelhala bys. A jestli se něco děje…, něco, co se bojíš povědět ostatním…"
Rychle jsem se otočila tak, že se při té otočce jeho ruka ocitla na mém druhém rameni.
"Nebojím se," vykřikla jsem. "Mám svoje důvody a věř mi, že to, co se přihodilo se Stanem, nic neznamená. Vážně. Celý to byla blbost. Nelituj mě. Ani nemusíš mít pocit, že bys měl nějak zasáhnout. To, co se stalo, bylo děsný, ale já se s tím vyrovnám a přijímám trest. O všechno se postarám. O sebe se postarám." Stálo mě veškerou sílu, abych se neroztřásla. Jak se mohl dnešek vyvinout v takhle bizarní den?
Dimitrij nic neřekl. Jen se na mě díval a tvářil se tak, že podobný výraz jsem u něj jaktěživa neviděla. Nedokázala jsem z něj nic vyčíst. Zuřil? Nesouhlasil se mnou? Těžko říct. Prsty mi sevřel rameno pevněji a pak stisk zase uvolnil.
"Nejsi na to sama," řekl nakonec. Znělo to skoro až zahloubaně, což mi nedávalo žádný smysl. To on mi vždycky říkal, že musím být silná. Nejradši bych mu padla kolem krku, ale uvědomovala jsem si, že to nemůžu.
Neubránila jsem se úsměvu. "To říkáš ty…, ale teď pravdu. Běháš ty za ostatními, když máš problém?"
"To není totéž…"
"Odpověz na otázku, soudruhu."
"Neříkej mi tak."
"A ty se nevyhýbej odpovědi."
"Ne," odvětil. "Snažím se řešit svoje problémy sám."
Uhnula jsem mu. "Tak vidíš."
"Ale ty máš kolem sebe spoustu lidí, kterým můžeš věřit a kterým na tobě záleží. To všechno mění."
Překvapeně jsem na něj pohlédla. "A ty nemáš lidi, kterým na tobě záleží?"
Zamračil se, evidentně uvažoval o tom, co právě řekl. "No, vždycky jsem měl kolem sebe dobré lidi… a bývali i lidi, kterým na mně záleželo. To ale nutně neznamená, že jim můžu věřit nebo jim všechno říct."
Ten náš podivný vztah mě vždycky trochu mátl a jen málokdy jsem o Dimitrijovi uvažovala jako o někom, kdo má svůj vlastní život, který se mě netýká. Všichni v kampusu k němu chovali úctu. Profesoři i studenti ho považovali za jednoho z nejlepších strážců ve škole. A kdykoli jsme narazili na mimoškolní strážce, také ho všichni znali a respektovali. Ale nevybavovala jsem si, že bych ho někdy viděla při nějakém společenském styku. Zdálo se, že mezi strážci nemá žádné blízké kamarády - jen oblíbené kolegy. Nejpřátelštější chování jsem u něj viděla, když byl s Christianovou tetou, Tašou Ozerovou, která sem přijela na návštěvu. Znali se už dlouho, ale jakmile Taša odjela, Dimitrij ji pustil z hlavy.
Dimitrij je samotář, a když zrovna nepracuje, ke spokojenosti mu stačí ty jeho kovbojské romány. Já se taky často cítila osamělá, ale pořád jsem kolem sebe měla nějaké lidi. Jelikož je můj učitel, mám sklony pohlížet na věc jen z jedné strany: on mi vždycky něco dával, ať už se jednalo o radu nebo instrukce. Ale já mu přece také něco dávám. Něco, co se dá jen těžko definovat - spojení s jinou osobou.
"Věříš mi?" zeptala jsem se.
Zaváhal jen na okamžik. "Ano."
"Tak mi věř i teď a aspoň pro tentokrát si se mnou nedělej starosti."
Odstoupila jsem z jeho dosahu a on nic neřekl ani se mě nepokusil zastavit. Prošla jsem místností, kde se konalo slyšení, a zamířila jsem k hlavnímu východu z budovy. Cestou jsem hodila kelímek od čokolády do koše, kolem kterého jsem prošla.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home