VA (3) // 6.kapitola 2/2

15. june 2011 at 15:57 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Lissa z toho vyvodila stejné závěry jako strážci. Povzdechla jsem. "Neudělala jsem to schválně! Právě jsem kvůli týhle kravině absolvovala slyšení a řekla jsem jim totéž."
"Tak co se teda stalo?" chtěla vědět. "Proč jsi to udělala?"
Zaváhala jsem. Nevěděla jsem, co říct. Moje neochota k mluvení neměla nic společného s tím, že by mě slyšel i Adrian a Eddie - i když jsem nechtěla, aby to slyšeli. Ten problém byl mnohem složitější.

Dimitrij měl pravdu - existují lidé, kterým můžu věřit, a dvěma věřím naprosto bezpodmínečně: jemu a Lisse. Ale ani jemu jsem neřekla pravdu. Mohla bych jí to taky zamlčet? Přestože jsem zuřila, s jistotou jsem věděla, že Lissa bude vždy stát při mně a bude mi oporou. Jenže stejně jako u Dimitrije, i teď jsem se zalekla toho, že bych měla vyprávět svou duchařskou historku. Taky by si o mně všichni mysleli, že jsem buď blázen, nebo neschopná.
Naším poutem jsem cítila její mysl, čistou a jasnou. Bez poskvrnky, bez temnoty nebo známek šílenství - ale vzadu v její mysli se přesto svíjelo cosi zvláštního. Vřelo to v ní. Nějaký čas potrvá, než se jí antidepresiva vyplaví z organismu, ale už po jediném dni se v ní probouzela magie. Znovu jsem si vzpomněla na svoje setkání s duchem a vzpomínka na smutného průsvitného Masona mě opět vyděsila. Jak jen bych jí to mohla začít vysvětlovat? Jak bych mohla přijít s něčím tak divným a neskutečným, když ona se tak zoufale snaží dodat svému životu trochu normálnosti a teď má navíc co dělat s tím, aby zase začala ovládat své magické schopnosti?
Ne, usnesla jsem se. To bych jí nemohla říct. Ještě ne - obzvlášť, když mi zrovna došlo, že jí musím povědět o jiné důležité věci.
"Vykolejilo mě to," řekla jsem nakonec. "Je to blbost. Prostě jsem byla nafoukaná a myslela si, že zmáknu každýho. A potom Stan…" Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Prostě jsem nedokázala zareagovat. Je… je to fakt trapný. A že zrovna ze všech lidí on."
Lissa mě upřeně pozorovala a pátrala po jakékoli známce neupřímnosti. Bolelo mě pomyšlení, že mi nevěří. Jenže… opravdu jsem jí lhala. Ale jak jsem řekla Dimitrijovi, když chci, umím lhát dobře. Lissa to nepozná.
"Kéž bych ti uměla číst myšlenky," povzdechla.
"No tak," řekla jsem. "Přece mě znáš. Vážně si myslíš, že bych to udělala? Že bych opustila Christiana a udělala ze sebe vola?"
"Ne," odpověděla nakonec. "Nejspíš bys to udělala tak, aby tě u toho nepřistihli."
"Dimitrij mi řekl to samý," zavrčela jsem. "Jsem ráda, že ve mě všichni vkládáte takovou důvěru."
"To jo," opáčila. "Proto je to celý tak divný."
"I já dělám chyby." Nahodila jsem ztřeštěný, až příliš sebejistý výraz. "Vím, že je to neuvěřitelný - samotnou mě to překvapilo -, ale asi se to mělo stát. Nejspíš je to karma, nebo se tím měly vyrovnat síly univerza. Jinak by bylo nespravedlivý, aby existoval někdo tak úchvatnej."
Adrian pro změnu mlčel, což mě těšilo. Jen pozoroval náš rozhovor, jako by sledoval tenisové utkání. Trochu mhouřil oči a já ho podezírala, že studuje naše aury.
Lissa obrátila oči v sloup, ale její vztek naštěstí trochu vyprchal. Věřila mi. Pak zvedla zrak od mého obličeje a zadívala se kamsi za mě. Ucítila jsem šťastné zlatavé pocity, které signalizovaly Christianovu přítomnost.
"Moje oddaná strážkyně se vrátila," poznamenal a odtáhl si židli od stolu. Pohlédl na Lissu. "Už jsi hotová?"
"Hotová s čím?" zeptala se.
Kývl hlavou směrem ke mně. "Se sprdáváním Rose za to, že mě nechala ve spárech Alta."
Lissa zčervenala. Už tak se cítila mizerně kvůli tomu, že na mě tak vystartovala, ale když jsem se úspěšně obhájila a Christian se do toho znovu lehkomyslně vložil, připadala si ještě hloupěji.
"Promluvily jsme si o tom, to je vše."
Adrian zívl a zaklonil se na židli. "Vlastně si myslím, že jsem na to přišel. Byl to švindl, že jo? Nahrálas to tak, abys mě odradila a já tě už nepřemlouval, aby ses stala mojí strážkyní. Myslela sis, že když budeš předstírat, že jsi špatná strážkyně, nebudu o tebe stát. To ale nefunguje, takže už nemá smysl riskovat život někoho jinýho."
Byla jsem vděčná, že se nezmínil o incidentu s Camillou. Ryan byl mimo, ale čím víc času od té doby uplynulo, tím těžší pro mě bylo uvěřit, že jsem na něj tak vystartovala. Připadalo mi, že se to stalo někomu jinému a já to jenom pozorovala. Samozřejmě, že jsem celý den byla protivná. Zuřila jsem kvůli tomu, že jsem vyfasovala Christiana, kvůli tomu, že mě strážci tak hnusně nařkli, kvůli -
No jasně. Pravděpodobně nastal čas odhodit bombu.
"Takže…, lidi, je tu něco, co byste měli vědět."
Upřely se na mě čtyři páry očí - včetně Eddieho.
"Co se děje?" vyptávala se Lissa.
Nepřišla jsem na žádný šetrný způsob, jak jim to sdělit, tak jsem spustila: "Ukázalo se, že Viktoru Daškovovi neprokázali vinu za to, co nám provedl. Prostě ho jenom zabásli. Teď s ním ale konečně proběhne soud - asi přespříští týden nebo tak nějak."
Lissa reagovala při zmínce o Viktorovi podobně jako já. Poutem jsem pocítila šok a vzápětí strach. Myslí jí problesklo několik obrázků z minula. Jak kvůli Viktorově zvrácené hře pochybovala o svém duševním zdraví. Jak ji jeho přisluhovač mučil. Jak našla Christiana zakrváceného po útoku Viktorových psů. Na stole zaťala ruce v pěsti, až jí zbělely klouby. Christian necítil její reakci tak jako já, ale ani nemusel. Pohladil ji po ruce. Sotva si toho všimla.
"Ale… Ale…" Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Jak to, že ho už dávno neodsoudili? Všichni vědí… Všichni viděli…"
"To je zákon. Nejspíš mu chtějí dát šanci, aby se hájil."
Lissa byla zmatená, ale pomalu došla ke stejnému závěru jako já v noci s Dimitrijem. "Takže… Počkej… Tvrdíš, že existuje možnost, že by ho neshledali vinným?"
Podívala jsem se do jejích vykulených zelených očí a nedokázala se přinutit odpovědět. Můj výraz byl zjevně dostatečnou odpovědí.
Christian bouchl pěstí do stolu. "To je hovadina." Několik lidí u okolních stolů se na nás podívalo.
"Taková je politika," prohlásil Adrian. "Lidi, co mají moc, nikdy nehrajou podle stejných pravidel."
"Ale on málem zabil Rose a Christiana!" vykřikla Lissa. "A mě unesl! Jak to může někdo zpochybňovat?"
Lissiny pocity byly silné. Strach. Bolest. Vztek. Zuřivost. Zmatek. Bezmoc. Nechtěla jsem, aby se utápěla v takových temných emocích. Jenom jsem doufala, že se zas uklidní. Opravdu se pomalu uklidňovala, jenže pak jsem zase začala zuřit já. Bylo to jako s Ryanem.
"Určitě je to jen formalita," snažil se nás uklidnit Adrian. "Když je tolik důkazů, pravděpodobně se o tom nikdo moc dohadovat nebude."
"To je právě to," řekla jsem hořce. "Moc důkazů nebude. My tam nesmíme."
"Cože?" vykřikl Christian. "Kdo teda bude vypovídat?"
"Ostatní strážci, co u toho byli. Nám moc nevěří, že udržíme celou věc v tajnosti. Královna nechce, aby se všichni dověděli, že jeden z jejích vzácných královských mohl udělat něco tak hroznýho."
Lissa nevypadala, že by toužila bránit královské. "Ale my jsme důvodem toho soudu."
Christian se zvedl a rozhlížel se kolem, jako by si myslel, že se Viktor schovává v knihovně. "Hned to jdu zařídit."
"Jasně," houkl Adrian. "Vsadím se, že když tam napochoduješ a vykopneš jim dveře, hned změní názor. Vezmi si s sebou Rose. Vy dva uděláte fakt dobrej dojem."
"Jo?" ozval se Christian. Křečovitě svíral oběma rukama opěradlo židle a zuřivým pohledem sledoval Adriana. "Máš lepší nápad?"
Lissin klid byl znovu narušen. "Kdyby Viktora osvobodili, šel by po nás znovu?"
"Jestli ho osvobodí, nepobude si venku dlouho," namítla jsem. "O to se postarám."
"Tak to si dávej bacha," řekl Adrian. Vypadal, že se mu to celé zdá mimořádně zábavné. "Dokonce ani tobě by neprošla vražda královskýho."
Nadechla jsem se, že mu řeknu, že bych se nejdřív radši procvičila na něm, ale myšlenky mi přerušil Eddieho ostrý hlas.
"Rose."
Instinkty, které jsem si vypěstovala za léta trénování, se ozvaly. Vzhlédla jsem a okamžitě uviděla to, na co mě upozorňoval. Do knihovny právě vstoupil Emil, který se tu rozhlížel po novicích, a dělal si poznámky. Vyskočila jsem ze židle a zaujala pozici nedaleko od Eddieho, odkud jsem dobře viděla na Christiana a většinu knihovny. Zatraceně. Musím se vzchopit, jinak jen potvrdím, že měl Ryan pravdu. Mezi tou potyčkou a teď tou záležitostí s Viktorem jsem úplně zanedbávala svoje strážcovské povinnosti. Možná jsem ani nepotřebovala Masona, abych zklamala.
Emil si mě nevšiml. Prošel kolem nás, něco si zapsal a pokračoval dál v průzkumu. Ulevilo se mi a snažila jsem se zase se začít ovládat. Bylo to těžké. Znova mě ohromila ta mizerná nálada a na klidu mi nepřidával ani Lissin a Christianův hněv nad Viktorovým procesem. Chtěla jsem se do toho vložit. Chtěla jsem řvát a mluvit a podělit o svoje rozhořčení. Jenže takový luxus si jako strážkyně nemůžu dovolit. Mou první povinností je chránit Moroje a nejednat impulzivně. Pořád dokola jsem si opakovala mantru strážců: Oni mají přednost.
Ta slova už mi začínala lézt na nervy.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home