VA (3) // 8.kapitola 1/2

15. june 2011 at 16:01 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Následujících pět dní jsem hlídala Christiana, aniž by k něčemu došlo. Nic se nedělo a já byla čím dál netrpělivější.
Začínalo mi docházet, co všechno obnáší být strážcem. Vždycky jsem to věděla, ale ve skutečnosti to bylo těžší, než jsem si myslela. Když se Strigojové rozhodnou zaútočit, strážci jsou absolutně nezbytní. Ale tyhle útoky Strigojů nejsou moc časté. Může uplynout delší čas - klidně i několik let -, aniž by se strážce zapojil do nějakého konfliktu. Naši instruktoři nás během cvičení samozřejmě tak dlouho čekat nenechávali, ale na druhé straně nás chtěli naučit i trpělivosti a tomu, že je důležité neflákat se, když zrovna není na obzoru žádná hrozba.

Také jsme podléhali striktním pravidlům strážců: vždy ve střehu a vždy formální. Často se stává, že když strážci žijí s morojskými rodinami, doma se chovají normálně a dělají obvyklé věci - třeba si čtou nebo se dívají na televizi -, ale při všech činnostech si uvědomují, že může něco hrozit. My tady ale ohrožení každou chvíli neočekáváme, takže se to musíme naučit ve škole.
To čekání mě trpělivosti moc nenaučilo a byla jsem zklamaná. Zoufale jsem všem chtěla dokázat, že jsem dobrá, a napravit tak svou reputaci po incidentu se Stanem. Masonova ducha už jsem znovu neviděla, a tak jsem se usnesla, že to byl asi vážně jen nějaký přelud vyvolaný únavou a stresem. Byla jsem šťastná, protože tohle bylo mnohem lepší zdůvodnění, než že jsem blázen nebo blbec.
Z jistých věcí jsem ale šťastná nebyla. Když jsme se jednou s Christianem a Lissou sešli po vyučování, vycítila jsem, že z ní vyzařují obavy, strach a vztek. Ale to jsem cítila jen díky poutu.
Tvářila se normálně. Eddie cosi probíral s Christianem a ničeho si nevšimli.
Přistoupila jsem k ní blíž a jednou rukou ji za chůze objala. "To je v pořádku. Všechno bude v pořádku." Věděla jsem, co ji trápí. Viktor.
Přestože Christian vyhlašoval, že se o všechno postará, bylo nám jasné, že on nebude tou nejlepší možností, jak nás na soud s Viktorem dostat. Takže Lissa si druhý den zahrála na diplomatku a velice zdvořile promluvila s Albertou o tom, zda bychom nemohly svědčit. Alberta jí rovněž zdvořile odpověděla, že to nepřipadá v úvahu.
"Myslela jsem, že jim stačí jen vysvětlit, proč je to pro nás tak důležitý, a oni nás tam pustí," zamumlala. "Rose, nemůžu spát…, pořád na to musím myslet. Co když ho osvobodí?"
Hlas se jí chvěl a zaznívala z něj stará zranitelnost, kterou jsem u ní už dlouho nezaznamenala. Takové věci většinou spouštěly můj varovný alarm, ale tentokrát to spustilo jen podivné uspěchané vzpomínky na časy, kdy na mě byla Lissa odkázaná. Byla jsem ráda, že se z ní stala tak silná osobnost, a chtěla jsem zajistit, aby taková zůstala. Objala jsem ji pevněji a kráčely jsme dál.
"Nemůžou ho pustit," namítla jsem plamenně. "Půjdeme k soudu. Postarám se o to. Víš přece, že nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo."
Naklonila hlavu k mému rameni a pousmála se. "To se mi na tobě líbí. Nemáš ponětí, jak nás k tomu soudu dostat, ale stejně to budeš dál všemožně zkoušet jen proto, abych se cítila líp."
"A funguje to?"
"Ano."
Pořád se strachovala, ale už ne tak moc. A přestože si dělala legraci z mých hrdinských slibů, moje slova ji uklidnila.
Bohužel jsme ale brzy zjistily, že Lissa má ke svému rozhořčení i další důvody. Čekala, až se jí léky vyplaví z organismu a ona tak znovu získá přístup k magii. Bylo to tam - cítily jsme to obě -, ale měla problém to uchopit. Uplynuly tři dny a nic se u ní nezměnilo. Soucítila jsem s ní, ale nejvíc jsem se strachovala o její duševní stav - přestože byl zatím dobrý.
"Nevím, co se děje," postěžovala si. Už jsme došli skoro až k budově koleje. Lissa a Christian měli v plánu podívat se na film. Já uvažovala, jak pro mě asi bude těžké sledovat film a při tom být ve střehu. "Vypadá to, jako bych mohla něco dělat, jenže nemůžu. Jako bych v tom uvízla."
"Třeba to není nic špatnýho," poznamenala jsem a trochu od ní odstoupila, abych měla dobrý výhled na cestu před námi.
Střelila po mně smutným pohledem. "Ty si se vším děláš starosti. Myslela jsem, že od toho jsem tu já."
"A já jsem tu od toho, abych na tebe dohlížela."
"Od toho jsem tu vlastně já," vložil se do toho Eddie, který vtipkoval jen málokdy.
"Ani jeden z vás by si neměl dělat starosti," namítla. "Ne s tímhle."
Christian ji objal kolem pasu. "Ty jsi ještě netrpělivější než tady Rose. Jediný, co musíš udělat, je…"
Bylo to jako déjà vu.
Z houští vyskočil Stan, natáhl se po Lisse, jednou rukou ji chytil kolem pasu a táhl ji k sobě. Moje tělo zareagovalo okamžitě, bez sebemenšího zaváhání jsem se vrhla ji "zachránit". Problémem ovšem bylo, že Eddie taky zareagoval okamžitě a navíc u ní stál blíž, takže měl přede mnou náskok. Kroužila jsem kolem nich a snažila se zapojit do akce, ale ti dva spolu zápasili tak, že jsem nemohla nijak účinně zasáhnout.
Eddie se vrhl na Stana ze strany. Odhodlaně a rychle odtrhl Stanovu ruku od Lissy takovou silou, až to vypadalo, že mu ji vykloubí. Eddie měl šlachovitou postavu a nikdo by do něj neřekl, jakou má páru. Stanovi vyletěla ruka nahoru, až škrábl Eddieho do tváře. To stačilo, aby se Lissa osvobodila a spolu s Christianem si stoupla za mě. Jakmile byla z dosahu, přistoupila jsem ze strany k zápasícím mužům a doufala, že Eddiemu pomůžu. Ale nebylo třeba. Bez váhání popadl Stana a mrštil jím o zem. O vteřinu později umístil svůj cvičný kůl kousíček nad Stanův hrudník.
Stan se zasmál a vypadal upřímně potěšen. "Hezká práce, Castile."
Eddie schoval kůl a pomohl svému instruktorovi na nohy. Teď když bylo po všem, všimla jsem si, jak má Stan poškrábaný a pohmožděný obličej. Útoků na nás novice bylo relativně málo a byly mezi nimi dlouhé časové odstupy, ale naši strážci během tohoto cvičení bojovali skoro neustále. Všichni při tom schytali nějaké to zranění, ale brali to s grácií a s humorem.
"Děkuju vám, pane," řekl Eddie. Tvářil se potěšeně, ale ne namyšleně.
"Kdybych byl Strigoj, byl bych samozřejmě rychlejší a silnější, ale přísahám, že s vaší rychlostí byste klidně mohl se Strigojem soupeřit." Stan pohlédl na Lissu. "Jste v pořádku?"
"Jo," broukla rozzářeně. Vycítila jsem, že si to dobrodružství užívá. Byla nabuzená adrenalinem.
Stanův úsměv se vytratil, když upřel zrak na mě. "A vy - co vy jste dělala?"
Strnula jsem, zděšená jeho příkrým tónem. Tohle mi řekl posledně taky.
"Co tím myslíte?" vykřikla jsem. "Tentokrát jsem nehybně nestála! Byla jsem připravená ho krýt, jen jsem čekala, až se mi naskytne možnost vložit se do toho."
"Ano," souhlasil. "To je právě ten problém. Byla jste tak nedočkavá jednu mi vrazit, že jste úplně zapomněla, že za sebou máte dva Moroje. Klidně by nemuseli vůbec existovat a vás by to nezajímalo. Jste venku na otevřeném prostranství a jste k nim otočená zády."
Naštvaně jsem k němu napochodovala a bylo mi jedno, že je to nevhodné. "To není fér. Kdyby na nás ve skutečným světě zaútočil Strigoj, neříkejte mi, že by druhý strážce nedělal, co by mohl, aby toho Strigoje co nejrychleji sejmul."
"Nejspíš máte pravdu," připustil Stan. "Ale nesnažila jste se eliminovat hrozbu efektivně. Na bezbranné Moroje jste vůbec nepomyslela. Myslela jste jen na to, jak rychle svedete udělat něco vzrušujícího a dokážete tak, že jste dobrá."
"Co-co? Něco mi uniká? Vy mě hodnotíte podle toho, co si myslíte, že byla moje motivace? Jak můžete tak jistě vědět, co jsem si myslela?" Sama to v polovině případů ani nevím.
"Instinkt," odpověděl záhadně. Vytáhl malý notýsek a načmáral si do něj pár poznámek. Přimhouřila jsem oči a zatoužila, abych si to mohla přečíst a odhalit, co tam o mně píše. Když skončil, strčil si zápisník zase do kapsy a všem nám kývl na pozdrav. "Uvidíme se později."
Sledovali jsme ho, jak se vzdaluje přes zasněžené pozemky směrem k tělocvičně, kde trénují dhampýři. Pusu jsem měla dokořán a chvilku mi trvalo, než jsem se zmohla na slovo. Kdy si tihle lidi dají pohov? Znovu jsem se spálila na technických pitomostech, které nemají nic společného s tím, jak si povedu ve skutečném světě.
"To nebylo fér. Jak mě může posuzovat podle toho, co si myslí, že já si myslím?"
Eddie pokrčil rameny a pokračovali jsme dál ke koleji. "Může si myslet, co chce. Je to náš instruktor."
"Jo, ale dá mi další blbou známku! Terénní praxe je na nic, když v ní nemůžeme předvést, jak si povedeme proti Strigojům. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem dobrá - fakt dobrá. Jak v tomhle můžu selhat?"
Na to neměl odpověď nikdo, jen Lissa poznamenala: "No… ať už byl v právu, nebo ne, každopádně v jedné věci pravdu měl: Byl jsi super, Eddie."
Pohlédla jsem na něj a připadala si hrozně, že tenhle můj výstup byl zastíněn jeho úspěchem. Byla jsem vytočená - vážně vytočená -, ale s tím, že se Stan ve mně spletl, jsem se musela vyrovnat sama. Eddie si vedl výtečně a cestou ho všichni chválili tak, až z toho červenal. Nebo to možná bylo jen tou zimou. Každopádně jsem za něj byla šťastná.
Usadili jsme se ve společenské místnosti a byli jsme rádi, že tam nikdo jiný není. Bylo tam teplo a příjemně. Ke každé koleji patří hned několik takových společenských místností a všechny jsou plné pohodlných křesel a sedaček, her a filmů. Studenti můžou tyhle místnosti využívat jen v určité době. O víkendech byly otevřené víceméně pořád, ale ve všední dny jen omezenou dobu - pravděpodobně proto, abychom měli kde dělat úkoly.
Eddie a já jsme místnost obhlédli, udělali si plán a zaujali pozice. Stoupla jsem si zády ke zdi a dívala se na pohovku, kde se rozvalila Lissa s Christianem. Dost jsem jim záviděla.
Myslela jsem, že film odláká mou pozornost a nebudu neustále ve střehu, jenže mi bylo hrozně a mysl se mi točila na plné obrátky. Nemohla jsem uvěřit, že Stan řekl to, co řekl. Dokonce přiznal, že v bitevní vřavě by se každý strážce snažil zapojit do boje. Jeho poznámky o tom, že jsem měla nějaké postranní sebestředné úmysly, byly naprosto absurdní. Uvažovala jsem, zda mě selhání v tomhle terénním cvičení nějak vážně ohrozí. Určitě mě nevezmou od Lissy, když prolezu? Alberta i Dimitrij tvrdili, že tohle je experiment, který má Lissu i mě lépe vytrénovat, ale já o tom přesto paranoidně přemýšlela. Eddie odvedl skvělou práci, když Lissu ochránil. Možná chtěli jen vidět, jak Lissa dokáže spolupracovat s jiným strážcem. Možná se obávali, že dobře dokážu ochránit jen ji, a ne jiného Moroje - koneckonců Masona jsem přece nechala umřít, ne? Možná, že ta skutečná zkouška spočívá v tom, aby se dověděli, jestli je třeba mě nahradit. Vždyť kdo vlastně jsem? Nahraditelná novicka. A ona je princezna z rodu Dragomirů. Ona bude pod ochranou pořád - a nemusím ji nutně chránit já. Pouto nemá smysl, když se ukážu jako neschopná.
Moje zběsilé paranoidní myšlenky zarazil až Adrianův příchod. Vešel do zšeřelé místnosti, mrkl na mě a usedl do křesla poblíž. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se objeví. Nejspíš jsme v kampusu jeho jediným rozptýlením. Nebo možná ne - to jsem usoudila z oblaku alkoholových výparů, který se kolem něj vznášel.
"Jseš střízlivej?" zeptala jsem se ho, když film skončil.
"Dost střízlivěj. Co jste to tam venku vyváděli?"
Adrian se v mých snech objevil naposledy, když se mi zdálo o té zahradě. Taky už nechal toho svého drzého flirtování. Většinou za námi přišel, aby pracoval s Lissou a zahnal tak nudu.
Převyprávěli jsme mu incident se Stanem, při čemž jsme vyzdvihovali Eddieho hrdinství a nikdo se nezmínil o mém průšvihu.
"Hezká práce," zhodnotil to Adrian. "Vypadá to, že máš taky bojovou jizvu." Ukázal Eddiemu na tvář, kde se skvěly tři rudé škrábance. Vybavila jsem si, že Stan Eddieho škrábl, když ten se snažil osvobodit Lissu.
Eddie se lehce dotkl své tváře. "Ani to necítím."
Lissa se k němu naklonila a prohlížela si ho. "To máš za to, žes mě chránil."
"To mám za to, že se snažím prolézt terénní praxí," vystřelil si z ní. "Netrap se tím."
A vtom se to stalo. Viděla jsem na ní, že ji přemáhá soucit a naléhavá potřeba pomáhat druhým. To se jí stávalo často. Nedokázala se dívat na bolest, nedokázala jen tak sedět, když mohla něco udělat. Cítila jsem, jak se v ní vzdouvá síla. Byly to nádherné vířící pocity, při nichž se mi úplně zkroutily prsty u nohou. Prožívala jsem to s ní. Byl to oheň, bylo to požehnání. Omamné. Natáhla ruku a dotkla se Eddieho tváře…
A škrábance zmizely.
Spustila ruku a obě jsme pocítily, jak euforie éteru odchází.
"Ty vole," vydechl Adrian. "Ty sis nedělala srandu." Zadíval se na Eddieho. "Ani stopa po zranění."
Lissa při tom stála, ale teď usedla zase na pohovku. Opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči. "Já to dokázala. Pořád to umím."
"Jistěže umíš," pravil Adrian přezíravě. "Teď mi jen ukaž, jak na to."
Otevřela oči. "Není to snadný."
"Aha, chápu," řekl přehnaně nasupeně. "Ty ze mě neustále taháš, jak vidět aury a lézt lidem do snů, ale svoje obchodní tajemství neprozradíš."
"Ne že neprozradím," namítla. "Ale neumím."
"Dobrá, sestřenko, zkus to." Pak si najednou přejel nehty po druhé ruce, až začal krvácet.
"Ježíši Kriste!" vyjekla jsem. "Zbláznil ses?" Samozřejmě, že se zbláznil.
Lissa mu chytila ruku a stejně jako předtím kůži uzdravila. Zaplavily ji povznesené pocity, ale moje nálada náhle bezdůvodně klesla na bod mrazu.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home