VA (3) // 8.kapitola 2/2

15. june 2011 at 16:01 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Ti dva se pustili do debaty, kterou jsem nějak nestíhala sledovat. Používali standardní magické termíny, stejně jako pojmy, o nichž jsem byla přesvědčená, že si je na fleku vymysleli. Z Christianova výrazu jsem usoudila, že se rovněž nechytá. Brzy bylo jasné, že Adrian s Lissou na nás v tom nadšení z odhalování tajemství éteru úplně zapomněli.
Nakonec se Christian zvedl a tvářil se značně znuděně. "Pojď, Rose. Kdybych chtěl tohle poslouchat, šel bych na vyučování. Mám hlad."

Lissa vzhlédla. "Večeře bude až za hodinu a půl."
"Dárce," řekl. "Dneska jsem ještě nepil."
Políbil Lissu na tvář a odešel. Vydala jsem se za ním. Venku začalo zase sněžit a já s odporem pozorovala sněhové vločky, které se na nás snášely. Když začátkem prosince napadl první sníh, byla jsem nadšená. Teď už mě to věčné bílo otravovalo. Ale stejně jako nedávno, když jsem se v noci potřebovala uklidnit, mi to příšerné počasí přesto trochu pozvedlo náladu. S každým krokem, kterým jsme se blížili k dárcům, jsem byla stále klidnější.
Dárci říkáme lidem, kteří se dobrovolně rozhodli poskytovat krev Morojům. Na rozdíl od Strigojů, kteří své oběti při pití mnohdy zabíjejí, Morojové si berou od dárců každý den jen malé množství krve, takže je nemusejí zabít. Tihle lidé to dělají proto, že vampýří kousnutí jim způsobuje rozkoš. Zdá se, že jsou dokonale šťastní, když tráví celý život odděleně od lidské společnosti. Je to zvláštní, ale pro Moroje nezbytné. Škola většinou nechává jednoho dva dárce na morojské koleji, kdyby někdo v noci dostal chuť, ale po většinu dne chodí studenti za dárci do prostor u jídelny.
Jak jsem tak šla a pozorovala zasněžené stromy a ploty, upoutalo mou pozornost ještě něco bílého. Vlastně to ale nebylo úplně bílé. Bylo to bledé jako rozpitá barva.
Okamžitě jsem zastavila a vytřeštila oči. Na druhém konci nádvoří stál Mason, skoro splýval se stromem a sloupkem. Ne, pomyslela jsem si. Samu sebe už jsem přesvědčila, že to skončilo. Jenže byl zase tady a díval se na mě tím bolestným obličejem fantoma. Ukazoval na vzdálenou část kampusu. Pohlédla jsem tím směrem, ale opět jsem neměla ponětí, co tam hledat. Otočila jsem se zase k němu a dokázala na něj jen zírat. Cítila jsem, jak ve mně narůstá strach.
Na krku jsem ucítila ledovou ruku. Byl to Christian.
"Co je?" dotazoval se.
Podívala jsem se tam, kde jsem viděla Masona. Samozřejmě už byl pryč. Na chvilku jsem zavřela oči a povzdechla si. Pak jsem se obrátila k Christianovi a vydali jsme se dál. "Nic," odpověděla jsem.
Christian měl vždycky nějakou moudrou kousavou poznámku, když jsme byli spolu, ale tentokrát mlčel celou cestu. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na Masona, takže jsem taky neměla moc co povídat. Tahle zjevení trvala vždycky jen pár vteřin. Vzhledem k tomu, jak ztížená je v té chumelenici viditelnost, zdálo se mi mnohem pravděpodobnější, že to byl jen nějaký optický klam. Po zbytek cesty jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že tomu tak skutečně je. Když jsme vešli do budovy a konečně se ocitli v teple, došlo mi, že s Christianem se něco děje.
"Co je ti?" zeptala jsem se a snažila se nemyslet na Masona. "Jsi v pohodě?"
"Je mi fajn," zavrčel.
"To, jak jsi to řekl, jen dokazuje, že ti fajn rozhodně není."
Jak jsme procházeli budovou k místnosti s dárci, vůbec mě nebral na vědomí. Bylo tam rušněji, než by se dalo očekávat, a všechny malé kóje, v nichž dárci seděli, byly obsazené Moroji. Jedním z nich byl i Brandon Lazar. Při pití jsem zahlédla jeho vybledlou zelenou modřinu na tváři a došlo mi, že vlastně nevím, kdo mu to udělal. Christian se zapsal u Morojky u dveří, načež si stoupl do čekárny, kde vyčkával, až ho zavolají. Já se v duchu probírala dnešními událostmi a snažila se přijít na to, co vyvolalo jeho mizernou náladu.
"O co jde? Nelíbil se ti ten film?"
Žádná odpověď.
"Znechutilo tě Adrianovo sebepoškozování?" Ztrpčit trochu Christianovi život mi bylo jakýmsi provinilým potěšením. Tohle bych mohla dělat celou noc.
Žádná odpověď.
"Jsi… Aha."
Vtom mi to došlo. Udivilo mě, že jsem na to nepřišla dřív.
"Štve tě, že se Lissa chce bavit o magii s Adrianem?"
Pokrčil rameny, což mi řeklo vše, co jsem chtěla vědět.
"Neblbni, magii rozhodně nemá radši než tebe. Jen se to chce naučit. Léta si myslela, že opravdovou magii nikdy dělat nedokáže, a pak zjistila, že jo. Až na to, že její magie je šílená a naprosto nepředvídatelná. Prostě se snaží to pochopit."
"Já vím," vypravil ze sebe přiškrceně a přehlédl celou tu prostornou místnost, aniž by se díval na něco konkrétního. "V tom není problém."
"Tak proč…" Ani jsem to nedopověděla, protože jsem si uvědomila ještě něco dalšího. "Ty na Adriana žárlíš."
Christian na mě upřel ledově modré oči a já poznala, že jsem se trefila. "Nežárlím. Jenom…"
"Jenom se cítíš ohroženej, když tvoje holka tráví spoustu času s prachatým a pěkným klukem, kterej by se jí mohl zalíbit. Tomu se říká žárlivost."
Odvrátil se ode mě, zjevně znechucen. "Líbánky už skončily, Rose. Sakra. Proč to těm lidem tak dlouho trvá?"
"Hele," řekla jsem a narovnala se. Nohy už mě z toho stání bolely. "Copak jsi tuhle neslyšel ten můj romantickej proslov o tom, jak tě má Lissa v srdci? Miluje tě. Chce jenom tebe a věř mi, že to vím stoprocentně. Kdyby tu byl ještě někdo, věděla bych o tom."
Ve tváři se mu mihl úsměv. "Jsi její nejlepší kámoška. Kryla bys ji."
Zamračila jsem se. "Kdyby šlo o Adriana, tak ne. Ujišťuju tě, že se o něj nezajímá - díkybohu aspoň ne jako o kluka."
"Ale on umí bejt přesvědčivej. Umí pracovat s nátlakem…"
"Ale nepoužívá ho na ni. Ani nevím, jestli by to vůbec dokázal - myslím, že se jejich vlivy vzájemně vyrušujou. A krom toho jsi úplně mimo mísu. To jsem nešťastným objektem Adrianova zájmu."
"Vážně?" podivil se Christian. Chlapi tyhle věci vůbec nevnímají. "Vím, že flirtuje…"
"A leze mi do snů, aniž bych ho tam zvala. Takhle má zajištěno, že se nemůžu sebrat a odejít, takže má bezvadnou šanci mě mučit svým takzvaným šarmem a romantickými pokusy."
Zatvářil se podezíravě. "Lisse taky leze do snů."
Sakra. O těch snech jsem se neměla vůbec zmiňovat. Jak to říkal Adrian? "Ty sny jsou instruktážní. Myslím, že se nemáš čeho obávat."
"Lidi by se vůbec nedivili, kdyby se s Adrianem objevila na nějakým večírku."
"Aha," podotkla jsem. "Tak o tomhle to je. Myslíš, že ji společensky znemožníš?"
"Nejsem moc dobrej… v těchhle společenských záležitostech," přiznal, čímž odhalil svou zranitelnost, a to se stávalo jen málokdy. "A taky bych řekl, že Adrian má lepší pověst než já."
"Děláš si srandu?"
"No tak, Rose. Když hulíš a chlastáš, není to totéž, jako když si o tobě lidi myslí, že se proměníš ve Strigoje. Viděl jsem, jak se všichni chovají, když mě na lyžáku vzala na večírek. Jsem pro ni jenom přítěž. Ona je jediná členka svojí rodiny. Zbytek života stráví politikařením a tím, že se bude snažit s každým co nejlíp vycházet. Adrian by pro ni v tomhle byl mnohem lepší než já."
Odolala jsem touze pořádně s ním zatřást, aby se probral. "Chápu, kam tím míříš, ale ta tvoje dokonalá logika má jednu trhlinu. Mezi ní a Adrianem totiž nic není."
Odvrátil se a nic dalšího už neřekl. Podezírala jsem ho, že mu vadí už samotný fakt, že Lissa je prostě ve společnosti jiného kluka. Jak sám přiznal, strachoval se o ni v mnoha směrech. Za tu dobu, co s ní chodil, se hodně změnil - jak povahově, tak i společensky -, ale stejně měl pořád problém vyrovnat se s tím, že pochází z "poskvrněné" rodiny. Pořád si myslel, že pro ni není dost dobrý.
"Rose má pravdu," ozval se za námi nevítaný hlas. Připravila jsem si ten nejodpudivější pohled a otočila se. Stál tam samozřejmě Jesse. Ralf přirozeně zevloval poblíž. Jesseův přidělený novic Dean postával ve dveřích. Ti dva měli zjevně mnohem formálnější strážcovský vztah. Jesse s Ralfem nestáli ve frontě, když jsme sem přišli, ale jistě z našeho rozhovoru slyšeli dost, aby si to poskládali dohromady. "Pořád jsi královskej. Rozhodně máš právo s ní bejt."
"To je teda obrat," poznamenala jsem. "Neříkali jste mi tuhle vy dva, že se Christian každou chvíli může proměnit ve Strigoje? Bejt váma, dávám si bacha. Vypadá totiž dost nebezpečně."
Jesse pokrčil rameny. "Hele, tys říkala, že je v pohodě. A jestli někdo zná Strigoje, pak jsi to určitě ty. Navíc si začínáme myslet, že ta rebelská povaha Ozerů je vlastně docela dobrá."
Upřela jsem na něj podezíravý pohled, jelikož jsem předpokládala, že v tom bude nějaký fígl. On se ale tvářil upřímně, jako by byl opravdu přesvědčen, že Christian je v pohodě.
"Dík," houkl Christian a trochu se usmál. "Teď, když jsi schválil mě i moji rodinu, konečně se můžu v životě vydat dál. To byla jediná věc, která mi v tom bránila."
"Myslím to vážně," ozval se Jesse. "Ozerové toho sice moc nenamluvili, ale patřili k nejsilnějším rodinám tady. A to by mohli bejt znovu - a hlavně ty. Nebojíš se dělat, co bys neměl. To se nám líbí. Když dokážeš překonat ty svý nespolečenský manýry, můžeš získat opravdový kámoše a dotáhnout to daleko. Třeba by ti pomohlo, kdyby ses pořád tolik nestrachoval o Lissu."
Vyměnili jsme si s Christianem pohledy. "Co se tím snažíš naznačit?"
Jesse se usmál a tajemně se rozhlédl kolem. "Pár se nás tady dalo dohromady. Máme takovou partu, která sdružuje lidi z lepších rodin, chápeš? Je bláznivá doba, minulej měsíc ty útoky Strigojů, a lidi zkrátka už nevědí, co dělat. Taky probíráme, že bychom měli bojovat a objevit lepší způsob, jak si rozdělovat strážce." Řekl to s úšklebkem a já se naježila při poznámce o strážcích. "Do velení se hrne až moc nekrálovských."
"A proč je to problém, když mají dobrý nápady?" chtěla jsem vědět.
"Nemají dobrý nápady. Neznají svoje místo. Někdo z nás už dokonce začal uvažovat o tom, jak nás před tímhle uchránit, abychom se pak o sebe dokázali postarat sami. Určitě by se ti líbilo, na co jsme přišli. Koneckonců to my musíme rozhodovat, ne dhampýři nebo nějaký morojský nicky. My jsme elita. Ti nejlepší. Přidej se k nám a uvidíš, že ti s Lissou pomůžeme."
Nemohla jsem si pomoct. Rozchechtala jsem se. Christian se jen tvářil znechuceně.
"Beru zpět, co jsem řekl předtím," oznámil jim. "Na tohle jsem čekal celej život. Na pozvání do vašeho klubu dobře narozených."
Velký a rozložitý Ralf postoupil o krok vpřed. "Nedělej si z nás srandu. Tohle je vážný."
Christian povzdechl. "Tak si nedělejte srandu vy ze mě. Jestli si vážně myslíte, že se přidám k vaší partě a budu se snažit vylepšovat situaci už tak rozmazlenejch a sobeckejch Morojů, pak jste ještě hloupější, než jsem si myslel. A to jsem si myslel, že jste blbí dost."
Jesse i Ralf se zatvářili nasupeně i poníženě, ale naštěstí hned poté zavolali Christiana k dárci. Vypadal radostně, když jsme šli přes celou místnost. Nic vám nepomůže k lepšímu pocitu z milostného života tolik, jako konfrontace s dvěma kretény.
Christian dnes večer dostal dárkyni jménem Alice, která byla ze všech dárců v kampusu nejstarší. Většina Morojů preferuje mladé dárce, ale Christian se svými ujetostmi ji měl rád, protože byla tak trochu senilní. Nebyla zase tak stará - přes šedesát -, ale množství endorfinů z vampýřích kousnutí se na ní podepsalo.
"Rose," řekla a upřela na mě své vybledlé modré oči. "Obvykle nebýváš s Christianem. Vy jste se s Vasilisou pohádaly?"
"Ne," ujistila jsem ji. "Jen menší změna."
"Změna," zamumlala a pohlédla k nedalekému oknu. Morojové mají všechna okna se zabarvenými skly, aby dovnitř nepronikalo sluneční světlo, takže jsem pochybovala, že přes to sklo vůbec může vidět ven. "Všechno se neustále mění. Všimla sis toho?"
"Tady ne," poznamenal Christian a usedl vedle ní. "Tenhle sníh jen tak nezmizí. Aspoň pár měsíců ne."
Povzdechla a upřela na něj zoufalý pohled. "Nemluvila jsem o počasí."
Christian mě obdařil pobaveným úsměvem, načež se sklonil a zabořil zuby do ženina hrdla. Její výraz povolil a při pití zjevně zapomněla na všechny řeči o změnách. Strávila jsem mezi vampýry tolik času, že jsem ani nemyslela na jejich tesáky. Většina Morojů je totiž s úspěchem skrývá. Jen ve chvílích, jako je tato, mi dochází, jakou sílu vlastně vampýři mají.
Obvykle když sleduju vampýra při pití, vzpomenu si, jak jsme s Lissou utekly z Akademie a já ji nechávala od sebe pít. Nikdy jsem nebyla tak šíleně závislá jako dárci, ale i ten krátkodobý rauš jsem si užívala. Dokonce jsem po tom toužila tak moc, že bych to nikomu nepřiznala. V našem světě dávají krev jenom lidé. Když to dělá dhampýr, je to považováno za laciné a ponižující.
Ale teď, když jsem pozorovala vampýři pití, už jsem nemyslela na skvělé stavy, které vyvolává. Namísto toho mi myšlenky zalétly zpět do Spokane, kde se na Eddiem krmil Strigoj Izajáš, náš únosce. Pocity, které to ve mně vyvolávalo, byly cokoli, jen ne dobré. Eddie strašlivě trpěl a já nedokázala udělat vůbec nic než sedět a koukat se na to. S úšklebkem jsem se odvrátila od Christiana s Alicí.
Když jsme odcházeli z místnosti dárců, Christian působil mnohem živěji. "Víkend je tu, Rose. Žádný vyučování a ty budeš mít den volna."
"Ne," povzdechla jsem. Málem jsem na to zapomněla. Zatraceně. Proč mi to musel připomínat? Už jsem se začínala po tom incidentu se Stanem cítit o něco líp. Znovu jsem povzdechla. "Mám dělat veřejně prospěšnou práci."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home