VA (3) // 9.kapitola 2/2

15. june 2011 at 16:04 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
"To nevím," odpověděla jsem. "Měla by sis o tom promluvit s Christianem Ozerou."
Zalapala po dechu. "On by se mnou mluvil?"
"Když budeš chtít bojovat proti státnímu zřízení, pak s tebou určitě bude mluvit."
"Fajn, super. A tamto byl strážce Belikov?" změnila náhle téma.
"Jo."
Přísahám, že v tu chvíli vypadala, že to s ní sekne. "Fakt? Je ještě hezčí, než jsem slyšela. Je to tvůj učitel, že jo? Něco jako osobní trenér?"

"Jo." Uvažovala jsem, kde se zdržel. Rozhovor s Jill byl vyčerpávající.
"Víš, že se vůbec nechováte jako profesor se studentkou? Spíš jako kámoši. Podnikáte spolu něco, když zrovna netrénujete?"
"Ehm… no, tak trochu. Občas." Vybavila jsem si svou dřívější myšlenku, že patřím k tomu málu lidí, s nimiž se Dimitrij stýká, i když není v práci.
"Já to věděla! To si ani nedovedu představit - já bych z něj byla hotová pořád. Ty to bereš tak v pohodě, jako bys říkala: 'Jo, jsem s tímhle absolutně sexy týpkem, ale je mi to fuk.'"
Rozesmála jsem se, ačkoli jsem to původně nechtěla. "Myslím, že ve mě vkládáš větší důvěru, než si zasloužím."
"To ani náhodou. A taky nevěřím tomu, co se povídá."
"Co se povídá?"
"Žes zmlátila Christiana Ozeru."
"Díky," broukla jsem. Takže pomluvy o mém ponížení už si našly cestu i do nižšího kampusu. Kdybych se vydala na kolej nejmladších, nějaké šestileté děcko by mi tam pravděpodobně oznámilo, že slyšelo, že jsem Christiana zabila.
Jill se na chvilku zatvářila nejistě. "Ale o tom dalším, co se povídá, nic nevím."
"Co se ještě povídá?"
"Že ty a Adrian Ivaškov jste…"
"Ne," přerušila jsem ji, protože zbytek jsem vážně slyšet nechtěla. "Ať už jsi slyšela cokoli, není to pravda."
"Ale bylo to hrozně romantický."
"Tak to už tuplem není pravda."
Sklonila hlavu a za chviličku ji zase zvedla. "Hele, mohla bys mě naučit, jak někoho pořádně praštit?"
"Počkej… Co? Proč to chceš umět?"
"No, myslím, že když jednou budu bojovat magií, měla bych se naučit bojovat i normálně."
"Na to nejsem ta pravá," oznámila jsem jí. "Zkus třeba požádat svýho učitele."
"To jsem udělala!" Zatvářila se rozrušeně. "A řekl mi ne."
Neubránila jsem se smíchu. "Dělala jsem si srandu, že bys ho měla poprosit."
"No tak, určitě by mi to pomohlo, až bych se někdy střetla se Strigojem."
Smích mě náhle přešel. "Ne, nepomohlo."
Skousla si ret. Pořád se mě zoufale snažila přesvědčit. "Tak by mi to aspoň pomohlo, kdybych narazila na toho psychouše."
"Co? Na jakýho psychouše?"
"Někdo tady mlátí lidi. Minulej tejden to schytal Dane Zeklos a nedávno Brett."
"Dane…" V duchu jsem probírala morojskou genealogii. Tady je nespočet studentů jménem Zeklos. "To je Jesseův mladší brácha, jo?"
Jill kývla. "Jo. Jeden náš profesor se pěkně rozlítil, ale Dane ho přesvědčil, že o nic nešlo. A stejně tak Brett."
"Jakej Brett?"
"Ozera."
Nějak jsem to nemohla pochopit. "Ozera?"
Měla jsem dojem, že se Jill nemůže dočkat, až mi zase řekne něco, co nevím. "Moje kámoška Aimee s ním chodí. Včera byl samá modřina a měl na sobě i něco, co vypadalo jako šrámy. Možná to dokonce byly popáleniny. Ale nebyl tak zřízenej jako Dane. A když se ho na to profesorka Callahanová vyptávala, Brett ji přesvědčil, že o nic nešlo. To bylo divný. Navíc měl skvělou náladu - což bylo taky divný. Normálně bych si myslela, že když tě někdo zmlátí, budeš mít náladu pod psa."
Její slova ve mně vyvolala vzpomínku zasutou vzadu v mysli. Existuje tu nějaká spojitost, na kterou bych měla přijít, ale zatím mi ještě uniká. V tom víru událostí s Viktorem, duchy a terénním cvičením je divu, že vůbec ještě dovedu dát dohromady větu.
"Tak můžeš mě něco naučit, abych taky neskončila takhle dobitá?" dotázala se Jill, evidentně měla za to, že mě přesvědčila. Zaťala pěst. "Umím jenom tohle. Palec přes prsty a rozmáchnout se?"
"No…, je to trochu složitější. Musíš stát určitým způsobem, jinak ublížíš víc sobě než protivníkovi. Spoustu pohybů musíš taky dělat lokty a boky."
"Ukaž mi to, prosím," žadonila. "Vsadím se, že jsi fakt dobrá."
Jsem fakt dobrá, ale v záznamech zatím nemám nic o kažení dětí a byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Naštěstí se právě vracel Dimitrij se slečnou Davisovou.
"Hej," houkla jsem na něj. "Mám tady někoho, kdo se s tebou chce seznámit. Dimitriji, tohle je Jill. Jill, tohle je Dimitrij."
Vypadal překvapeně, ale usmál se a potřásl jí rukou. Ona zrudla do jasně červeného odstínu a pro změnu se nezmohla na slovo. Jakmile jí ruku pustil, odklopýtala, vykoktala pozdravy a odběhla. My jsme to zatím vyřídili se slečnou Davisovou a vydali se zpět ke kostelu pro další várku.
"Jill věděla, kdo jsem," řekla jsem cestou Dimitrijovi. "Má mě za zbožňovanou hrdinku."
"A to tě překvapuje?" dotázal se. "Že k tobě mladší studenti vzhlížejí?"
"Nevím. Jen mě to nikdy nenapadlo. Nemyslím, že jsem tak dobrá, aby mě považovali za vzor."
"Nesouhlasím. Jsi nesobecká, oddaná a ve všem, co děláš, si počínáš výborně. Zasloužíš si mnohem větší úctu, než myslíš."
Dlouze jsem na něj pohlédla. "Ale zřejmě ne tolik, abych se mohla zúčastnit soudu s Viktorem."
"Nevytahuj to zas."
"Budu to zase vytahovat! Proč ti pořád nedochází, jak zásadní je to věc? Viktor představuje velikou hrozbu."
"To vím."
"A jestli ho osvobodí, zase začne s těmi svými šílenými plány."
"Ale je dost nepravděpodobné, že by ho osvobodili. Většina z těch řečí o tom, že by ho královna pustila, jsou jenom… řeči. A zrovna ty bys měla vědět, že nemůžeš věřit všemu, co slyšíš."
Zírala jsem přímo před sebe a odmítala si připustit, kam tím míří. "Stejně bys nás tam ale měl vzít. Nebo…" Zhluboka jsem se nadechla. "Nebo aspoň Lissu."
Ta slova se mi vyslovovala mnohem obtížněji, než jsem myslela, ale stejně mě to napadlo už dávno. Nepovažuju se za někoho, kdo prahne po slávě, jak naznačil Stan, ale v hloubi duše jsem se vždycky chtěla ocitnout uprostřed boje. Chtěla jsem vyběhnout, udělat to, co je správné, a pomáhat ostatním. Takže jsem samozřejmě chtěla být u Viktorova procesu. Chtěla jsem se mu podívat do očí a mít jistotu, že bude potrestán.
Ale jak šel čas, připadalo mi čím dál nepravděpodobnější, že by se to stalo. Vážně nás tam nepustí. Ale možná aspoň jednu z nás, a kdyby k tomu došlo, pak by to určitě měla být Lissa. Ona byla terčem Viktorova plánu. Kdyby tam jela sama, byla bych nervózní a myslela bych jen na to, jak ji chránit, ale přesto by mi to tak připadalo lepší, než aby tam nejela ani jedna z nás.
Dimitrij rozuměl mé touze vrhnout se do akce. Moje nezvyklé chování ho však překvapilo. "Máš pravdu, měla by tam být. Jenže ti znovu říkám, že s tím nic nenadělám. Ty si pořád myslíš, že v tom něco zmůžu, jenže nezmůžu."
"Ale udělals všechno, cos mohl?" Vybavila jsem si Adrianova slova ze snu, že Dimitrij mohl udělat víc. "Máš velkej vliv. Něco tě přece napadne. Cokoli."
"Nejsem tak vlivný, jak myslíš. Tady na Akademii zastávám sice vyšší pozici, ale jinak jsem ve světě strážců ještě mladík. A ano, už jsem s nimi o tobě mluvil."
"Možná jsi mohl mluvit hlasitěji."
Uvědomila jsem si, že jsem to přehnala. Většinu věcí se mnou rozumně probíral, ale když jsem začala být hnusná, nijak mě v tom nepovzbuzoval. A tak jsem se pokusila mluvit rozumněji.
"Viktor o nás ví," řekla jsem. "Mohl by něco říct."
"Viktor bude mít u soudu jiné starosti než nás."
"Jo, ale znáš ho. Nechová se zrovna, jako by byl normální. Pokud bude mít dojem, že přišel o všechnu naději, klidně může jít po nás, aby se pomstil."
Nikdy jsem nedokázala povědět Lisse o svém vztahu s Dimitrijem, ale náš největší nepřítel o něm věděl. Bylo to snad ještě zvláštnější než to, že o tom věděl i Adrian. Viktor na to přišel tak, že nás sledoval a sbíral informace. Když budete vypočítavým zločincem, nejspíš o takových věcech taky budete mít přehled. Ale aspoň nikdy veřejně nepřiznal, co ví. Namísto toho proti nám použil kouzlo chtíče, které vytvořil pomocí magie země. Nikdy by však nefungovalo, kdyby mezi námi už neexistovala přitažlivost. To kouzlo jen vše urychlilo. Dimitrij a já jsme propadli vášni a ocitli jsme se jen krůček od toho, abychom se spolu vyspali. Od Viktora bylo chytré, že nás takhle rozptýlil, a ani k tomu nemusel použít násilí. Kdyby na nás někdo zaútočil, odpovíme parádním bojem. Ale když nás naopak přistrčil k sobě? Měli jsme problém tomu vzdorovat.
Dimitrij hodnou chvíli mlčel. Viděla jsem na něm, že pochopil. "Pak si s tím budeme muset poradit, jak nejlíp budeme umět," prohlásil nakonec. "Ale jestli se Viktor přizná, udělá to, ať budete vypovídat, nebo ne."
Nic jsem k tomu nedodala, dokud jsme nedošli do kostela. Tam nám otec Andrew oznámil, že probral ještě pár věcí a že nakonec potřebuje odnést slečně Davisové už jen jednu krabici.
"Hodím to tam," oznámila jsem Dimitrijovi, sotva kněz zmizel z doslechu. "Nemusíš chodit se mnou."
"Rose, prosím tě, nedělej z toho vědu."
"Ale to je věda!" zavrčela jsem. "A ty to zřejmě nechápeš."
"Já to chápu. Vážně si myslíš, že chci vidět Viktora na svobodě? Myslíš, že chci, abychom my všichni byli zase v nebezpečí?" To bylo poprvé po dlouhé době, co jsem viděla, že se Dimitrij přestává ovládat a zvyšuje hlas. "Ale jak ti říkám, udělal jsem, co jsem mohl. Nejsem jako ty - neudělám scénu jen proto, že všechno není podle mě."
"To nedělám."
"Děláš to třeba zrovna teď."
Měl pravdu. V hloubi duše jsem si uvědomovala, že jsem to přepískla…, ale stejně jako pokaždé, jsem ani teď nedokázala mlčet.
"Proč jsi mi vůbec dneska pomáhal?" chtěla jsem vědět. "Proč jsi tady?"
"Je to tak nepochopitelné?" podivil se. Tvářil se skoro až ublíženě.
"Ano. Snažíš se… snažíš se mě sledovat? Zjistit, proč jsem to tak zvorala? Ujistit se, že se nezapletu do ještě větších problémů?"
Pozoroval mě a odhrnul si vlasy z očí. "Proč musím mít nějaké postranní úmysly?"
Nejradši bych na něj vychrlila stovku věcí. Jako třeba, že pokud nemá žádné postranní úmysly, musí to přece znamenat, že prostě chce být se mnou. A to je nesmysl, protože oba víme, že spolu můžeme mít vztah jen jakožto učitel a studentka. Ze všech lidí zrovna on by to měl vědět. On mi to přece tvrdil.
"Protože všichni máme nějaký úmysly."
"Ano. Ale ne vždycky takové, jak si myslíš." Otevřel dveře. "Uvidíme se pak."
Sledovala jsem ho, jak odchází, a moje pocity kolísaly od zmatku až po vztek. Kdyby celá ta situace nebyla tak divná, skoro bych řekla, že to bylo něco jako rande.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home