Va (4) // 10.kapitola 1/2

11. november 2011 at 13:40 | by Kimberly ★ |  VA (4) Blood Promise // Krvavý Slib
Každý vycházel s Avery na obědě dobře, takže se večer znovu sešli a bavili se. Lissa přemýšlela jaké to bylo, když seděla na první hodině angličtiny. Zůstali dlouho do noci, plížili se venku přez zákaz vycházení. Tahle vzpomínka vykouzlila Lisse na tváři úsměv, přestože nemohla potlačit zívnutí. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem trochu žárlivosti. Věděla jsem, že Avery byla Lissyino štěstí, a to mi trochu vadilo. Přesto, Averyino nové přátelství mě donutilo cítit vinu kvůli mému odchodu od Lissy.


Lissa zívla znovu. Bylo těžké soustředit se na Scarletin dopis při boji s lehkou kocovinou. Avery vypadala jako by měla nekonečnou zásobu likéru. Adrian se vzdal hned, ale Lissa trochu váhala. Už měla své propařené dny dávno za sebou, ale i ona nakonec podlehla rytmu včerejší noci a vypila daleko více sklenic vína, než měla. Stejně to nebylo tolik, jako má vtipná situace s vodkou. Obě dvě nás opily, i když jsme byly míle a míle daleko od sebe.
Najednou ve vzduchu zaznělo poplašné zvonění. Lissa okamžitě zvedla hlavu stejně jako všichni ostatní ve třídě. V rohu místnosti blikal malý požární hlásič a hlásil nebezpečí. Někteří studenti se začali radovat, někteří se tvářili že mají strach. Zbytek prostě překvapeně zíral a čekal.
Lissina instruktora taky vypadala trochu zaskočena a po krátké prohlídce se Lissa rozhodla že se nejedná o cvičný poplach. Učitelé byli obvykle pozorní, když bylo cvičení, a paní Malloyová se netvářila jako obvykle, když se snažila zjistil kolik času už uběhlo od začátku jejich hodiny.
"Nahoru" řekla paní Malloyová zlostně svírající desky "Víte kam jít." Postup při požárním cvičení byl celkem standartní.
Lissa následovala ostatní společně s Christianem. "Neudělal si to ty?" dobírala si ho.
"Ne, přál bych si kdybych mohl. Tahle třída mě zabíjí"
"Tebe? Já mám nejhorší bolest hlavy na světě"
Vrhl na ni vědoucí úsměv. "Nechť je to lekce pro Vás, slečno Svěží."
Ušklíbla se na něj a šťouchla ho. Dorazili na místo setkání na nádvoří a připojili se k ostatním, kteří se snažili utvořit řady. Paní Malloyová dorazila a zkontrolovala každého ze svých desek, byla spokojená, nikdo nezůstal opomenutý nebo za ní.
"Nemyslím si, že to bylo plánované." řekla Lissa
"Souhlasím" řekl Christian. "To znamená, že i přesto že tu není oheň, tak by to chvíli mohlo trvat."
"No, potom je tohle čekání naprosto k ničemu, co?"
Christian a Lissa se překvapeně otočili za hlasem a za nimi stála Avery. Měla na sobě fialové pletené šaty, černé boty s podpatky, což vypadalo totálně mimo na mokré trávě.
"Co tu děláš ?" zeptala se Lissa "Měla bys být u sebe v pokoji."
"No a ? Je tam taková nudna. Musela jsem přijít vás osvobodit."
"To jsi udělala ty?" zeptal se zaujatě Christian.
Avery pokrčila rameny. "Říkala jsem že jsem se nudila. Ted pojďme, dokud vládne chaos."
Christian a Lissa si vyměnili pohledy. "No" řekla Lissa pomalu. "Předpokládám, že už zjišťují účast..."
"Rychle" řekal Avery. Její vzrušení bylo nakažlivé, a to se zvyšovalo, Lisaa spěchala za ní, Christian hned v závěsu. Přes všechny pokřikující a stále se přesouvající studenty si jich nikdo nevšiml. Přeběhli celý areál kampusu dokud se nedostali mimo koleje. Simon stál opřený o dveře a Lissa ztuhla. Byli chyceni.
"Všechno připraveno?" zeptala se ho Avery.
Simon, takový ten silný a tichý typ, rychle přikývl a napřímil se. Dal ruce do kapes a odešel. Lissa užasle zírala.
"On prostě.. on nás nechal jít? A on v tom jede taky?" Simon nebyl učitel, ale přesto... to nemuselo nutně znamenat, že nechá studenty jít kvůli falešnému cvičení.
Avery se šibalsky usmála. "Byli sme spolu chvíli. Má daleko lepší věci na práci než nás hlídat."
Vedla je dovnitř, ale místo toho, aby šla do svého pokoje, vedla je do jiné části budovy, někam, kde jsem to dobře znala: do Adrianova pokoje.
Avery zaklepala na dveře. "Hej, Ivaškove, otevři dveře."
Lissa si zakryla rukou pusu aby zakryla hihňání. "Tolik k našemu utajení. Každý tě uslyší."
"Potřebuju aby mě slyšel." Vysvětlovala Avery.
Pokračovala v bušení na dveře a řvaní, a konečně, Adrian odpověděl. Jeho vlasy trčely ve zvláštních úhlech a měl tmavé kruhy pod očima.
Vypil toho dvakrát tolik co Lissa minulou noc.
"Co.." mrknul "Neměli byste bejt ve třídě? Oh bože. Nespal jsem tak dlouho, že ne?"
"Pusť nás dovnitř" řekla Avery, tlačila ho dozadu "Máme tady uprchlíky od ohně"
Důrazně napochodovala ke gauči a uvelebila se jako doma, on na ni jen nevěřícně zíral. Lissa a Christian se k ni připojili.
"Avery spustila požární poplach." vyvsvětlila Lisaa.
"Dobrá práce" řekl Adrian a zhroutil se do načechraného křesla. "Ale proč jste sem přišli? To je jediné místo kde nehořelo?"
Avery na něj zamrkala řasama. "Nejsi rád, že nás vidíš?"
Chvilku si ji prohlížel. "Vždycky vás rád vidim"
Lissa byla vždycky odtažitá od takovýchto věcí, ale něco ji zaujalo. Bylo to tak divoké, tak hloupé... byla to přestávka od všech jejích starostí. "Nebude to trvat dlouho než to zjistí, víš to. Mohli by to zjistit kdokoliv, třeba teď."
"To by mohli," souhlasila Avery a položila nohy na konferenční stolek. "Ale já to mám pod kontrolou. Další alarm se sputí když otevřou dveře."
"Jak se ti to sakra podařilo?" Zeptal se Christian.
"Přísně tajné"Adrian si promnul oči, očividně ho to pobavilo navzdory tak náhlémnu probuzení. "Nemůžeš dělat poplachy celej den, Lazarová."
"Vlastně, až ho vypnou a prověří ten druhý alarm, tak se zapne třetí."
Lissa se smála, i když víc kvůli reakci kluků, než co řekla Avery. Christian v záchvatu své rebélie proti společnosti rozdělal oheň. Adrian ztrávil většinu dní v lihu a cigaretového kouře. Pro společnost roztomilá dívka jako Avery, opravdu nemyslitelné aby se to stalo. Avery vypadala velmi spokojeně, s tím jak je překonala.
"Pokud už je po výslechu," řekla "Nenabídl byste svým hostům nějaké občerstvení?!"
Adrian vstal a zívl. "Dobře, dobře ty drzá holko. Udělám kafe."
"S troškou...?" naklonila hlavu ke skřínce s likéry. "Si děláš srandu!" řekl Christian "Myslíš že tam ještě po včerejšku něco zbylo?"
Avery přešla ke skřínce a vzala láhev. Natočila ji k Lisse. "Chceš?"
Dokonce i Lissin útěk z vyučování měl své meze. Bolest hlavy z vína pořád pulzovala v její lebce. "Fuj, ne."
"Zbabělci" řekla Avery. Otočila se zpátky k Adrianovi. "No tak pane Ivaškove, nejlepší bude dát mi to do hrnečku. Vždycky sem si přála kávu s brandy."
Chvíli potom, jsem se vytrácela z Lissiny hlavy zpět do své vlastní, vracela jsem se k temnotě a k obyčejným snům. Byl to krátký prožitek, ale stále jsem ho cítila jako silné bušení, které mě vrátilo zpátky do vědomí.
Otevřela jsem oči a lebkou mi projela hluboká spalující bolest z té proklaté vodky, bezpochyby. Lissina kocovina byla nic proti té mojí. Zavřela jsem oči, doufajíc že zase usnu a nechám spánek vyléčit nejhorší bolest. Pak jsem uslyšela bušení. A znovu a horší, někdo kopal do mé postele.
Otevřela jsem oči znova, zírala jsem do Yeavaniných chytrých tmavých očí. Jestliže se Sydney setkala s mnoha dhampírama jako je Yeva, mohla jsem pochopit proč si myslí, že jsme jako rasa přisluhovači pekla. Yeva kopla do postele znovu.
"Hej" zasténala jsem "Jsem vzhůru, okej?"
Yeva řekla něco v ruštině a Paul překládal. "Říká že vlastně nejste vzhůru dokud jste v posteli"
A bez dalšího varování ta sadistická stará žena pokračovala v kopání do mé postele. Zvedla jsem se a svět se kolem mě zatočil. Říkala jsem to i dříve, ale tentokrát to myslím vážně: už nikdy nebudu pít. Není lehké se z toho dostat. Dívali se na mé zoufalé tělo, a Yeva mě několika kopy svými špičatýma botama schodila z postele.
"Dobře, dobře. Jsi spokojená? Já jsem...." Yevin výraz se nezměnil, ale alespoň zastavila s kopanci. Obrátila jsem se k Paulovi. "Co se děje?!"
"Babička říká, že musíte jít s ní."
"Kam?"
"Říká, že to nepotřebujete vědět."
Chtěla jsem tý starý ženský říct, že s ní nikam nepujdu, ale potom jsem se podívala do její děsivé tváře a rozmyslela si to. Nechtěla jsem aby na mě vyzkoušela jestli umí měnit lidi v ropuchy.
"Fajn" řekla jsem. "Budu připravena až se osprchuju a převleču."
Paul přeložil co jsem řekla, ale Yeva jen zakroutila hlavou. "Říká, že není čas." vyvětlil. "Musíme hned odejít."
"Můžu si aspoň vyčistit zuby?" tuhle drobnost mi dovolila, ale na převlečení jsem si mohla nechat zajít chuť. Bylo to jen dobře. S každým krokem jsem se cítila mdle, a provaděpodbně bych omdlela pokud bych se měla převlékat. To co jsem měla na sobě nesmrdělo, jen to bylo pomačkaný jak jsem v tom usnula.
Když jsem se dostala dolů, nikdo kromě Oleny nebyl vzhůru. Myla nádobí ze včerejška. Byla překvapená, že mě vidí.
"Je na tebe brzo, ne?" zeptala se.
Otočila jsem se a podívala na kuchyňské hodiny, zalapala jsem po dechu. Bylo to asi jenom čtyři hodiny poté, co jsem šla spát. "Dobrý bože. Už vyšlo slunce?"
Kupodivo, vyšlo. Olena mi nabídla snídani, ale opět Yeva že není čas. Můj žaludek si současně protivil a chtěl jídlo, takže se zdržel hlasování. "Jak chceš," řekla jsem, "ať už to máme za sebou."
Yeva šla do obývacího pokoje a za chvíli se vrátila s velkou taškou. Podala mi ji. Pokrčila jsem rameny a vzala ji a pověsila přes rameno. Byla plná věcí, ale nebyla těžká. Šla zase do jiné místnosti a vrátila se s další taškou. Vzala jsem ji taky a pověsila na stejné rameno. Ta druhá byla o něco težší, ale moje záda si nestěžovala.
Když odešla potřetí a vrátila se s obří krabicí, začala jsem být naštvaná. "Co je to?" Vzala jsem to od ní, jako by v tom byly cihly.
"Babička potřebuje abyste nesla nějaké věci," řekl mi Paul. "Jasně" řekla jsem přes zaťatý zuby "Zjistila jsem to asi tak před pětadvaceti kily."
Yeva mi dala ještě jednu krabici, na tu předchozí. Nebylo to tak těžké, ale v tomhle ohledu na tom nezáleželo. Olena po mě střelila soucitným pohledem, zavrtěla hlavou a vrátila se tiše k mytí nádobí, zřejmě se nechtěla dohadovat s yevou.
Yeva potom vyrazila a já poslušně šla za ní, snažila jsem se udržet obě krabice a nedovolit taškám spadnout z mého ramene. Byl to těžký náklad, a k tomu ta moje kocovina, ale byla jsem dost silná, takže jsem neměla problém dostat se do města nebo kamkoli by mě ona zatáhla. Paul šel vedle mě. Dal mi vědět, že kdyby yeva ještě něco po cestě našla, bude chtít abych to nesla taky.
Zdálo se jako by tady na sibiři jaro pokračovalo rychleji. Obloha byla čistá a ranní slunce zahřívalo vzduch rychle. Byl to skoro letní počasí. Mohlo by to dělat problémy pro Morojce.
"Víš kam jdeme?" zeptala jsem se Paula.
Na někoho tak starého, jako byla yeva, se pohybovala docela svižně a nasadila dobré tempo, a já jsem musela spěchat abych ji stačila. Jednou se otočila a něco řekla. Paul to přeložil. "Je to jaksi překvapení, že se nemůžete pohybovat rychleji.
"No já jsem zase překvapena, že nikdo nemůže nést nic z tohohle."
On znova překládal. "Říká, že pokud ste opravdu tak slavná lovkyně Strigolů, tak by to neměl bejt problém."
Ulevilo se mi když jsem spatřila město, ale my ho jen prošli.
"Ale no tak, kam to sakra jdeme," řekla jsem.
Aniž by se ohlédla, vychrlila Yeva něco. "Babička říká, říká, že strýc Dimka by si takhle nikdy nestěžoval." řekl Paul.
Nic z toho nebyla Paulova vina, byl jenom posel. Přestože pokaždé, když promluvil, tak jsem ho chtěla zkopat. Nicméně jsem si nechala své břímě a po zbytek cesty jsem nic neříkala. Yeva měla do jisté míry pravdu. Byla jsem lovec Striholů, a je pravda že Dimitri by si nikdy nestěžoval nějaké staré bábě kvůli rozmarům. On by svou povinnost dělal trpělivě.
Snažila jsem se ho přivolat ve své mysli a čerpat z něj sílu. Přemýšlela jsem o té době v chatě, znovu, jak jsem cítila jeho rty na mých, nádhernou vůni jeho kůže, když jsem se k němu přitiskla. Slyšela jsem jeho hlas znovu, jak mi šeptá do ucha, že mě miluje, že jsem krásná, že jsem byla jediná... Přemýšlení o něm mi neodneslo nepohodlí z mé cesty s Yevou, ale dělala ji snesitelnější.
Šli jsme skoro další hodinu, než jsme narazili na malý dům, a já byla připravena padnout nasáklá potem. Dům byl jednopatrový, z prostých hnědých zvětralích desek. Okna byla s modrými okenicemi pokryta bílými ornamenty. Bylo to to samé levné použití barev jaké jsem viděla v Moskvě a Petrohradě. Yeva zaklepala na dveře. Poprvé bylo jenom ticho, a já jsem začala panikařit, že budemem muset jít zpátky.
Konečně, žena otevřela dveře, byla to Morojská žena. Mohlo jí být tak kolem třiceti, docela pěkná, měla vysoké lícní kosti a jahodově blonďaté vlasy. Překvapeně vykřikla když uviděla Yevu, smála se a pozdravila v ruštině. Podívala se na mě a na Paula a rychle nám pokynula dovnitř.
Přešla na angličtinu jakmile si uvědomila že jsem američanka. Všichni tyto dvojjazyční lidé byli úžasní. Nebylo to něco, co by se dalo často vidět v USA. Ukázala na stůl a řekla abych tam všechno položila.
"Jmenuji se Oksana" řekla a podala mi ruku.. "můj muž Mark je na zahradě, za chvilku tu bude."
"Já jsem Rose" řekla jsem ji
Oksana mi nabídla židly, byla to normální dřevěná židle, ale v tu chvíli jsem si myslela, že je to postel. Štastně jsem si povzdechla a otřela pot z čela. Mezitím Oksana rozbalila co jsem přinesla.
V sáčku byly zbytky z pohřbu. Horní krabice byla plná nádobí, které si od Oksany kdysi dávno vypůjčili. Okasana nakonec vybalila i poslední krabici, byla plná cihel.
"To si ze mě děláš srandu." řekla jsem. Yeva se na mě přes místnost dívala velmi pobaveně.
Oksana byla dárky potěšena. "To bude mít Mark radost." Usmála se na mě. "Bylo to od tebe velmi milé, že si to nesla celou cestu až sem."
"K službám," řekla jsem podrážděně.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home