Va (4) // 30.kapitola 1/2

12. november 2011 at 10:38 | by Kimberly ★ |  VA (4) Blood Promise // Krvavý Slib
Alberta na mě čekala v přední kanceláři v administrativní budově strážců.Albertina role kapitánky byla pozoruhodná vzhledem k tomu,že v našich řadách se vyskytuje jen málo žen.Bylo jí něco přes padesát a patřila k těm nejdrsnějším ženám,jaké jsem kdy potkala.V jejích pískových vlasech prosvítaly šedé prameny a na pleti se jí podepsala léta strávená prací venku.



"Vítejte zpátky,Rose," řekla a vstala.Rozhodně mě neobjala a chovala se striktně profesionálně,ale už jen to že mě oslovila křestním jménem,jsem považovala za přátelské gesto.A taky jsem v jejích očích viděla úlevu a radost,že mě zase vidí. "Půjdeme do mojí kanceláře."

Tam jsem nikdy nebyla.Veškeré disciplinární záležitosti,které jsem kdy se strážci řešila,byly předány výboru.Ani mě nepřekvapilo,že její kancelář je bez poskvrny a všechno tam má pečlivě srovnané.Usedla za svůj stůl a já se posadila naproti ní.Připravila jsem se na výslech.

"Rose," oslovila mě a naklonila se ke mně. "Budu k vám upřímná.Nebudu vás poučovat ani od vás chtít vysvětlení.Když už nejste moje studentka,nemám právo se na nic vyptávat ani nic říkat."

Bylo to přesně,jak řekl Adrian. "Klidně mě poučujte," oznámila jsem jí. "Vás jsem si vždycky vážila a ráda si poslechnu,co mi chcete říct."

Ve tváři se jí mihl náznak úsměvu. "Dobře,tak poslouchejte.Pěkně jste to podělala."

"Teda!S tou upřímností jste si fakt nedělala srandu."

"Na důvodech nezáleží.Neměla jste odejít.Neměla jste předčasně ukončit studium.Vaše vzdělání a výcvik mají cenu - ať už si myslíte,co chcete - a vy jste příliš talentovaná,než abyste mohla jen tak zahodit svou budoucnost."

Málem jsem se rozesmála. "Chcete slyšet pravdu?Už ani nevím,jestli vůbec nějakou mám."

"A právě proto potřebujete odmaturovat."

"Ale ukončila jsem studium."

Odfrkla. "Tak se zase přihlásíte!"

"Co? Jak?"

"Stačí vyplnit papíry.Je to jako se vším ostatním na tomhle světě."

Vůbec jsem netušila,co budu dělat,až se sem vrátím.Teď mě zajímala jenom Lissa - abych s ní byla a zjistila,že bude v pořádku.Věděla jsem,že oficiálně nemůžu být její strážkyní,ale když budeme spolu,nikdo jí nezabrání,aby se scházela s kamarádkou.Mohla bych být třeba jejím najatým bodyguardem,takovým,jaký měl Abe.A do té doby se budu poflakovat po kampusu jako Adrian.

Ale znovu se zapsat?

"Já... měsíc jsem chyběla.Možná dýl."Časově jsem to měla trochu popletené.Teď je první květnový týden a odešla jsem koncem března,o svých narozeninách.Tak jak dlouho jsem byla pryč?Pět týdnů?Skoro šest?

"Předtím jste chyběla dva roky,a přesto jste všechno dohnala.Máte mou důvěru.A i kdybyste měla problémy,pořád je lepší odmaturovat se špatnými známkami než neodmaturovat vůbec."

Pokusila jsem se představit si svůj život zase v tomhle světě.Opravdu jsem byla pryč jen něco přes měsíc?Vyučování...

Každodenní intriky... Jak bych se do toho mohla jen tak vrátit?Jak bych se mohla vrátit ke starému životu poté,co jsem viděla,jak žije Dimitrijova rodina,poté,co jsem byla s Dimitrijem a ztratila ho - zase?

Řekl by,že mě miluje?

"Nevím,co říct," oznámila jsem Albertě. "Je toho na mě trochu moc."

"Nicméně byste se měla rozhodnout rychle.Čím dřív se vrátíte do školy,tím líp."

"Vážně mi to dovolí?" To mi připadalo trochu neuvěřitelné.

" vám to dovolím," upřesnila. "Někoho jako vy v žádném případě nenechám padnout.A teď,když je Lazar pryč...,zkrátka se tu dějí bláznivé věci.Nikdo nebude dělat potíže s papírováním..." Křivě se pousmála. "A když někdo bude dělat potíže...,bylo mi řečeno,že máte svého dobrodince,který je ochoten udělat pár laskavostí,aby vše proběhlo hladce."

"Tak dobrodinec," zopakovala jsem nevýrazně. "Dobrodinec,co nosí pestrobarevný šátky a chodí ověšený zlatem?"

Pokrčila rameny. "Neznám ho.Nevím ani,jak se jmenuje,jen to,že vyhrožuje,že nedá škole nemalou částku,pokud vás nepřijmeme zpět.Pokud tedy budete chtít."

Jasně.Dohody a vydírání.Byla jsem si jistá,kdo ten můj dobrodinec. "Potřebuju nějaký čas,abych si to promyslela.Rozhodnu se brzo,slibuju."

Zamyšleně se zamračila a pak ostře kývla. "Dobře."

Obě jsme se zvedly a Alberta mě doprovodila až k hlavnímu vstupu do budovy.Pohlédla jsem na ni. "A jestli odmaturuju...,myslíte,že bych mohla být Lissinou oficiální strážkyní?Vím,že už pro ni vybrali někoho jinýho,a já jsem,ehm,v nemilosti."

Zastavily jsme se u dveří a Alberta si dala ruku v bok. "To nevím.Určitě se o to ale můžeme pokusit.Situace je trochu komplikovanější."

"Jo,to vím," poznamenala jsem smutně,když jsem si vybavila Taťániny akce.

"Ale jak jsem řekla,uděláme, co budeme moci.Co jsem to říkala o maturitě se špatnými známkami?Vy je mít nebudete.No,možná v matematice a přírodních vědách - ale to neovlivním.

Mezi novici budete nejlepší.Osobně s vámi budu pracovat."

"Fajn," řekla jsem.Uvědomovala jsem si,jaké přiznání právě učinila. "Děkuju vám."

Vyšla jsem ze dveří,ale ona na mě ještě zavolala. "Rose?"

Chytila jsem dveře a ohlédla se. "Jo?"

Alberta se tvářila něžně... Takový výraz jsem u ní ještě nikdy neviděla. "Je mi to líto," řekla. "Je mi líto všechno,co se stalo.

A taky to,že s tím nikdo z nás nedokázal nic udělat."

Viděla jsem jí na očích,že ví o Dimitrijovi a o mně.Netušila jsem,jak se to mohla dozvědět.Možná se o tom doslechla po bitvě,možná to odhalila ještě dřív.Bez ohledu na to se vůbec netvářila káravě,v jejím výrazu se zračila upřímná bolest a soucit.Krátce jsem přikývla,jako že vím,a vyšla ven.

Druhý den jsem narazila na Christiana,ale bavili jsme se jen chvilku.Zrovna běžel na trénink a měl zpoždění.Ale objal mě a vypadal,že je rád,že jsem se vrátila.Dostali jsme se daleko,když se vezme v úvahu,jak jsme se zpočátku nesnášeli.

"Právě včas," prohlásil. "Lissa s Adrianem se o tebe hrozně strachovali,a nebyli sami.A taky je potřeba,aby někdo usměrnil Adriana.Já to nemůžu dělat pořád."

"Díky.Neříka se mi to sice snadno,ale taky jsi mi chyběl.

Tvýmu sarkasmu se nevyrovná žádný v celém Rusku." Veselost mě náhle přešla. "Ale když už ses zmínil o Lisse..."

"Ne,ne!" Zvedl ruku na protest a výraz mu ztvrdl. "Věděl jsem,že s tím začneš."

"Christiane!Ona tě miluje.Víš,že nemohla za to,co se stalo..."

"To vím," skočil mi do řeči. "Jenže to neznamená,že to proto přebolí.Rose,vím,že máš v povaze přiběhnout a říct něco,co se všichni bojí vyslovit,ale prosím tě...,tentokrát ne.Potřebuju čas,abych si to promyslel."

Musela jsem polknout spoustu poznámek,které mě napadly.Lissa se mi včera o Christianovi zmínila.Jejich rozchodu litovala ze všeho nejvíc a pravděpodobně kvůli tomu začala Avery nenávidět.Chtěla za ním zajít a usmířit se,ale on si od ní udržoval odstup.A měl pravdu.Neměla bych to uspěchat - zatím.Ale chci,aby se to mezi nimi zase spravilo.A tak jsem se rozhodla respektovat jeho přání a jen jsem přikývla. "Dobře.Prozatím."

Při těch slovech se pousmál. "Dík.Hele,už musím běžet.Kdybys někdy chtěla těm děckům ukázat,jak někomu nakopat zadek staromódním způsobem,stav se někdy.S Jill to sekne,až tě zase uvidí."

Řekla jsem mu,že někdy jo,a rozloučila se sním.Taky jsem spěchala.Ale rozhodně jsem s ním ještě neskončila.Měla jsem domluvenou večeři s Adrianem a Lissou v domě pro hosty.Zakecala jsem se s Christianem,takže jsem měla zpoždění.Proběhla jsem vstupní halou do budovy a skoro si ani nevšimla okolí.

"Pořád v běhu," ozvalo se za mnou. "Divím se,že tě někdo vůbec dokáže zastavit."

Zastavila jsem se,otočila a vykulila oči. "Mami..."

Stála tam se založenýma rukama a opírala se o zeď.Kaštanové vlasy měla kudrnaté a rozcuchané jako vždy.Tvář měla ošlehanou od větru stejně jako Alberta.Cítila jsem z ní úlevu a lásku.Nezlobila se na mě,ani mě neodsuzovala.Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná,že ji vidím.Okamžitě jsem jí padla kolem krku,a ačkoli byla menší než já,opřela jsem si jí hlavu o rameno.

"Rose,Rose," broukla mi do vlasů. "Tohle už víckrát nedělej.

Prosím."

Odtáhla jsem se a podívala se na ni.Ohromilo mě,že jí z očí tečou slzy.Matku jsem viděla s pláčem na krajíčku po útoku na školu,ale nikdy jsem ji neviděla brečet.A rozhodně ne kvůli mně.Chtělo se mi z toho taky brečet,tak jsem se ji aspoň snažila osušit slzy Abeho šátkem.

"Ne,nebreč.Všechno je v pořádku," řekla jsem a uvědomila si tu neobvyklou situaci,že se naše role obrátily. "Promiň.Už to nikdy neudělám.Tolik jsi mi chyběla."

Byla to pravda.Měla jsem moc ráda Olenu Belikovovou.Byla hodná a úžasná a já nikdy nezapomenu,jak mě nakrmila.V jiném životě by bývala mohla být mojí tchyní.V tomhletom pro mě už navždy zůstane jakousi náhradní matkou.

Ale mojí pravou matkou nebyla.Tou byla Janine Hathawayová.A když jsem tu s ní tak stála,byla jsem šťastná - strašlivě šťastná -,že jsem její dcera.Není sice dokonalá,ale to nejsme nikdo.A je hodná a statečná a odhodlaná a soucitná a nejspíš mi občas rozumí víc,než si myslím.Kdybych byla já jen z poloviny taková jako ona,prožila bych svůj život dobře.

"Tolik jsem se trápila," řekla mi,když se trochu vzpamatovala.

"Kam ses vydala?Teda vím,že jsi byla v Rusku..., ale proč?"

"Myslela jsem..."Polkla jsem a znovu si vybavila Dimitrije s mým kůlem v hrudi. "Prostě jsem musela něco udělat.A myslela jsem,že to musím udělat sama." Tím posledním už jsem si teď tak jistá nebyla.Pravdou je,že jsem to nakonec dokázala sama,ale až teď zjišťuju,kolik lidí mě má rádo a záleží jim na mně.Kdoví,jak by se to vyvíjelo,kdybych někoho požádala o pomoc.Možná by to bylo jednodušší.

"Mám plno otázek," varovala mě předem.

Hlas měla už zase pevný a já se musela usmát.Teď už to byla zase ta Janine Hathawayová,kterou jsem znala.A měla jsem ji za to ráda.Pohledem mi zabloudila ke krku a strnula.Zpanikařila jsem a uvažovala,jestli mi Oksana nezapomněla zahojit nějaký kousanec.Při pomyšlení na to,že se matka dozví,k čemu jsem se na Sibiři snížila,se mi zastavilo srdce.Ona ale jen natáhla ruku a dotkla se kašmírového šátku.Tvář se ji rozlila údivem,ale i šokem. "To... to je Ibrahimův šátek...

Je to rodinná památka..."

"Ne,tenhle patřil jednomu gangsterovi jménem Abe..."

Zarazila jsem se,sotva jsem to jméno vyslovila.Abe.Ibrahim.Když jsem ta jména slyšela nahlas obě,uvědomila jsem si jejich podobnost.Abe... Abe je v angličtině zkrácenina jména Abraham.Abraham,Ibrahim.Jen nepatrný rozdíl v samohláskách.Abraham je ve Státech dost obvyklé jméno,ale o Ibrahimovi jsem slyšela jen jednou,když se královna Taťána posměšně zmínila o někom,s kým kdysi moje máma chodila...

"Mami," pravila jsem nevěřícně. "Ty Abeho znáš."

Pořád se strnule dotýkala toho šátku a její pohled byl plný citu - ale jiného citu,než chovala ke mně. "Ano,Rose.Znám ho."

"Prosím tě,neříkej mi..." No páni!Proč bych nemohla radši být napůl královské nemanželské dítě jako Robert Doru?Nebo třeba dcera pošťáka? "Prosím tě,neříkej mi,že je Abe můj otec..."

Nemusela mi to říkat.Měla to vepsáno ve tváři.Se zasněným výrazem zřejmě vzpomínala na jinou dobu a místo - bezpochyby na dobu a místo,kde jsem byla počata.Uf.

"Pane Bože," vydechla jsem. "Jsem Zmejova dcera.Zmeja junior.Zmijí mládě."

To ji zaujalo a zadívala se na mě. "O čem to pro všechno na světě mluvíš?"

"O ničem," odpověděla jsem.Bylo to příliš ohromující.Zoufale jsem se snažila vstřebat tuhle novou informaci a zasadit ji do svého pohledu na svět.Vybavila jsem si jeho vousatý obličej a snažila se v něm objevit nějakou podobnost se sebou.Všichni tvrdí,že v obličeji vypadám úplně jako máma,když byla mladší...,ale moje tmavší pleť,tmavé vlasy a oči...,ano,to je stejné jako u Abeho.Taky jsem věděla,že můj táta je Turek.To byl ten Abeho záhadný přízvuk.Nemluvil jako rodilý Rus,ale mým uším zněl jeho přízvuk cize.Ibrahim musí být turecká verze Abrahama.

"Jak?" dotázala jsem se. "Jak sis proboha mohla něco začít s někým takovým?"

Zatvářila se uraženě. "Ibrahim je báječný muž.Ty ho neznáš tak jako já."

"Zjevně ne." Zaváhala jsem. "Mami...,ty to určitě víš.Čím se Abe vlastně živí?"

"Je obchodník.Zná hodně lidí a ví,jakou laskavost pro koho kdy udělat.Proto má takový vliv."

"Ale jaký druh obchodů provozuje?Slyšela jsem,že jde o něco nezákonnýho.Netýká se to... Jen to ne!Hlavně mi neříkej,že prodává krvavý děvky nebo tak něco."

"Co?"Zatvářila se šokovaně. "Ne.Jistiže ne."

"V něčem nezákonným ale jede."

"Kdo to říká?Nikdy ho při ničem nezákonném nedopadli."

"Ty mluvíš,jako by sis dělala srandu." Nikdy bych nečekala,že bude bránit zločince,ale sama moc dobře vím,k jak šílenému jednání nás může přimět láska.

"Když ti to bude chtít říct,tak ti řekne.Tečka.Navíc ty máš taky dost tajemství.Vy dva toho máte hodně společného."

"To nemyslíš vážně.Je arogantní,sarkastický,rád ponižuje lidi a... Aha." No,možná se trefila.

Na rtech jí hrál polovičatý úsměv. "Nikdy bych nečekala,že se takhle potkáte.A už vůbec bych nečekala,že se budete stýkat i dál.Tenkrát jsme oba mysleli,že bude nejlepší,když nebude součástí tvého života."Vtom mě napadlo ještě něco. "Tos byla ty,že jo?Tys ho najala,aby mě našel."

"Co?Když jsi zmizela,kontaktovala jsem ho...,ale v žádném případě jsem ho nenajala."

"Tak kdo teda?" Uvažovala jsem "Tvrdil,že pro někoho pracuje."

Její zasněný láskyplný úsměv zmizel. "Rose,Ibrahim Mazur nepracuje pro nikoho.On není z tech,které si můžeš najmout."

"Ale říkal...,počkej.Počkej.Proč mě sledoval?Ty myslíš,že lhal?"

"No," přiznala, "Nebylo by to poprvé.Pokud tě sledoval,pak to nedělal proto,že mu o to někdo řekl nebo mu za to zaplatil.Dělal to proto,že chtěl.Chtěl tě najít a ujistit se,že jsi v pořádku.

Zajistil,aby na tebe dohlížely i všechny jeho kontakty."

Přehrála jsem si ty chvíle,kdy jsem se s Abem setkala.Byl tajemný,trousil posměšky a rozčiloval mě.Ale když mě napadli Strigojové,v noci pro mě přijel a potom dělal,co mohl,aby mě v bezpečí dostal zpátky do školy.Taky mi dal rodinnou památku,protože se bál,aby mi cestou domů nebyla zima.Je to úžasný muž,řekla moje matka.

Předpokládám,že na světě existují i mnohém horší otcové.

"rose,tady jsi.Proč ti to trvalo tak dlouho?" Máma i já jsme se otočily a uviděly Lissu,která právě vešla do haly.Jakmile mě spatřila,celá se rozzářila. "Pojďte obě dvě.Večeře vystydne.A nebudete věřit,co Adrian obstaral."

S mámou jsme se na sebe rychle pohlédly,ani jedna z nás nemusela nic říkat.Čekají nás ještě dlouhé rozhovory,ale ty můžou počkat.

Netušila jsem,jak to Adrian zařídil,ale když jsme vešly do společenské místnosti,bylo prostřeno a podávala se čínská jídla.Ty na Akademii skoro nikdy nevařili,a když náhodou ano,prostě to nikdy nechutnalo tak,jak by mělo.Tohle ale bylo vynikající.Plno misek se sladkokyselými omáčkami s kuřecím masem a vejci.V rohu v koši na odpadky jsem si všimla krabic z restaurace,na nichž byla vytištěna adresa v Missoule.

"Jak jsi to sem sakra dostal?" chtěla jsem vědět.A nejen to,jídlo bylo stále ještě teplé.

"Na tyhle věci se nevyptávej,Rose," prohlásil Adrian a naložil si na talíř rýži s kousky vepřového.Vypadal,že je sám se sebou spokojen. "Jen se s tím smiř.Až s Albertou vyřídíte papírování,budeme takhle jíst každý den."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home